Trojuholník smútku

Kristova noho, eštěže sem neměl čas jít na to do kina, děkuju :o). Podobne tip filmu jdou většinou hodně mimo mě. Jako chápu, co je to satira a tak, ale tohle mi vážně nesedlo. Moje milá to přirovnala k filmu Švícarák, což je sice krapet jinýho, ale taky strašná pípčovina :o). Když už bych si teda měl něco z filmu odnýst, tak zeblitý lidi na jachtě a jak z hajzlů vytečou všecky splašky. A to je přátelé asi tak všecko. Jo a je mi jasný, že kritici si z tohodle filmu 30x vystříknout, ale mezi nima a mnou tu bude dycky značnýá rozdíl :o) (23.01.2023)

Trojúhelník smutku rozhodně patří mezi nejvýraznější filmy roku 2022. Můžeme jej rozdělit na tři části, které jsou diametrálně odlišné, ale plynule na sebe navazují a tvoří komplexní a harmonický celek. Nejdříve se seznamujeme s modelem Carlem a jeho přítelkyní influencerkou Yayou u večeře, respektive na jejím konci, kdy má být zaplacen účet. Díky této scéně si můžeme udělat prvotní obrázek o dynamice tohoto páru (kdo má navrch a kdo s kým manipuluje), ale zároveň otevírá téma komunikace, která je pochopitelně naprosto zásadní pro fungování vztahu. Druhá část se odehrává na luxusní výletní lodi. I tady se postupně seznamujeme s vedlejšími postavami, ať už s palubní či podpalubní posádkou, nebo s vyvolenými cestujícími. Tato část je pravděpodobně nejzáživnější, nejen díky prvoplánově působivé kapitánské večeři, při které se rozpoutá jak vnější přírodní oceánská, tak vnitřní lidská zažívací bouře, ale také právě díky neuvěřitelně zajímavým postavám… Zde je ta společenská satira nejvýraznější. Ve třetí části, na ostrově, příběh nabírá úplně jinou dynamiku, protože se jasně dané životní role obrací, peníze a společenský status totiž ztrácí veškerý význam jakmile jde o přežití. První dvě části měly daleko výraznější spád a byly možná zábavnější než část poslední, ale ta zas vyzývá nejvíc k zamyšlení a může nabídnout mnohem více než jen zajímavé a pro mnohé rozporuplné či nejasné finále. Tento film vás jednoznačně pobaví, pravděpodobně i trochu zhnusí, zajímavé dialogy udrží vaší pozornost a také vás donutí se zamyslet. Za mě má tudíž Trojúhelník smutku vše, co má kvalitní film mít. (10.03.2023)

Večeře s kapitánem byla epická. Nepotřeboval bych žádnou jinou scénu a dal bych té originální, mega vtipné obžalobě kapitalismu plnej kotlík. Robinsoniáda měla taky něco do sebe a spor o to, jak se dělit o útraty, byl taky ze života. Jestli mě tenhle Trojúhelník něčím rozesmutnil, tak jen tou skutečnou smrtí Charlbi Dean. Jinak jsem se výborně bavil. Nad očekávání. (18.03.2023)

Jako vážně? Takže upřímně, po tomto filmu se s ohledem na jeho prakticky celosvětově pozitivní přijetí, cítím být opravdu úplně někde jinde, než zbytek diváků, rozplývajících se nad tímto oceňovaným filmovým zmetkem, pardon, skvostem. Já totiž naprosto netuším, co tímto ,,oslavovaným´´příběhem mělo být jako řečeno, a nic z toho, co tu ostatní erudovaní znalci plácají, jako ponor do lidských duší, či rozbor společenských vrstev, jsem tam nezaznamenal, evidentně jsem též nepochopil ani satirický tvůrčí záměr a zamyšlení se nad společenskými rolemi jednotlivců v současném světě, prostě si nyní trochu připadám jako blbec bez důvtipu, každopádně Triangle of Sadness mě totálně minulo, nebavil mě začátek, otrávil mě prostředek a když jsem se konečně alespoň krapet začal chytat v poslední třetině filmu, tak tam to pro změnu zas zazdila úplně poslední scéna, kterou jsem též vůbec natvrdo nepochopil a nepobral, takže i závěrečná pointa mě dostala do úzkých, tudíž opakuji, tohle skutečně nebylo story pro mě. Postavy se zde navíc vesměs chovají vážně extrémně nesympaticky, pofidérně, nevěrohodně a nepřesvědčivě, a to i přes všeobecně známý fakt, že čím je člověk bohatší, tím větší je kokot, zde ty mantinely kokotismu ale nebyly překročeny, nýbrž rovnou přeskočeny, nebavily mě ovšem ani ty jisté pokusy o humorné, vlastně pardon, satirické vložky, respektive jsem je asi tedy spíš také nepochopil, abych někoho neurazil svou hloupostí, ,,slavná´´ zvracící scéna mi jinak připadla jen jako nuceně vložený moment, aby bylo o čem mluvit, atmosféra nebo osobitý styl zpracování si dovolím označit za nulové a co se týče hereckých výkonů, i ty mi přišli nesympatické a umělé. Zkrátka, ať si každý tvrdí co chce, za mě je tato podívaná každopádně jen nesmyslně vyhajpovaná záležitost, ze které pro mě neznámo proč vesměs všichni učurávají do spoďárů, ačkoliv k tomu není důvod. (08.04.2023)

Severskej miláček festivalů není jen pouhou satirou těch nejbohatších vrstev, jak ho recenze asi nejčastěji skloňujou. Stejně jako série The White Lotus je to satira našeho života ve 21. století - rozmařilýho, povrchního - a nešetří vůbec nikoho. První část dá vzpomenout na slavnou debatu o dýškách z Tarantinovejch Gaunerů a samu o sobě jí považuju za geniální. Druhá část odehrávající se na lodi jsou úplný filmařský orgie gradující během kapitánský večeře do absolutně neuvěřitelný sekvence scén, která by se dala pojmenovat jako "studie zvracení na rozbouřenym moři". Ne-za-po-me-nu-tel-ný. Jen závěrečnou pasáž jako kdyby psal někdo mnohem umírněnější (ale jen na poměry tohohle filmu, abychom se pochopili) a vy začnete tušit, že to nejlepší už máte za sebou. Finální pointa ale každopádně perfektní. Carl: "It's just... when you say... When you say, 'Thank you, honey' like that... You don't really give me an option but to pay. It was just an observation. Just something I've noticed." (09.04.2023)

Par mist to ma, ale ze bych byl nejak omracenej uzasem, to bych nerekl... (11.06.2023)

Trojúhelník smutku je všechno jen ne subtilní, ironizuje v širokých, rozmáchlých tazích. Namísto epigramu jde o satirický epos, ještě podpořený skutečností, že se zvětšiny odehrává při mořské plavbě a ústí v matriarchální robinsonádu. S vedlejšími postavami zachází jako s ideovými figurkami: ruský oligarcha, marxistický americký kapitán, britský obchodník se zbraněmi. Na vaší tváři se bude při sledování střídat obličej pro H&M a obličej u Balenciagy. (01.06.2024)

Jsem rád, že do Varů přijel sám "král sraček". Fakt dobrý, jen to bylo moc dlouhý. Na druhou skoro všechny scény byly důležité, takže asi není co vystřihnout. Celá scéna s kapitánskou večeří byla naprosto geniální. Balancovala skvěle na hraně intelektuálna a fekální/zvracecí komedie, což je vždycky plus. Já cituju Marxe a ty zase Reagana. (04.07.2022)

Hleďme, že by satira na kapitalismus? Osobně bych tento film chápal jako výpověď o zlu, které je zakořeněné v každém jedinci, ať už je člověk povoláním finanční magnát nebo hajzlbába. Proč je lidská mentalita taková, jaká je? Bohu budiž žalováno, řekl by křesťan. Já na takovou otázku žádnou odpověď nemám. Kdo by se chtěl poučit o dobrých lidských vlastnostech, měl se podívat na nějaký jiný film, třeba – no, teď si zrovna nevzpomenu. Tenhle totiž žádného kladného hrdinu nemá. Nejvíc mě pobavila scéna, kdy se postarší manželé jaksi nemohli vymáčknout, v jakém oboru vlastně podnikají. Prý že jejich výrobky slouží k šíření demokracie. Pak z nich vypadlo, že k nejžádanějším produktům jejich firmy patří ruční granáty a nášlapné miny. Maně mi vytanul na mysli pojem „humanitární bombardování“, svého času u nás používaný v souvislosti s Jugoslávií. Človíček, který tento termín vymyslel, by se ve společnosti na té lodi fakt dobře vyjímal. Kromě toho ve filmu chyběly pseudointelektuální tlachy, v jakých právě on byl přeborníkem. Přesto nemohu říci, že by se mi film nějak zvlášť líbil. Na můj vkus byl příliš alegorický, zbytečně dlouhý a jako komedie moc nefungoval, i když třeba scéna, jak přežraní příslušníci buržoazie blijou, vůbec nebyla marná. Ale že by film nějak rozšířil mé obzory nebo obohatil mé poznatky, tak to nerozšířil ani neobohatil, ba ani mě valně nezaujal. Nejsem na světě první den a vím, jak to tady chodí. A co s tím jako já mám dělat? Nebaví mě na to koukat ani v reálu ani ve filmově zhuštěné podobě. Film je spíše určený těm, kteří se rozplývají radostí nad tím, že tady máme demokracii (čti: kapitalismus). (04.12.2022)

Nechtěl bych být majitelem šampaňského domu Bollinger, jehož champagne si smetánka prolévá hrdlem, když zjistil, jak dopadla kapitánská večeře...Suverénní, odvážná a zneklidňující režie v třeskuté, i když jednoduché společenské satiře... (05.12.2022)

Östlunda mám rád, ale v mnohokrát zmiňovaném třetím dějství se to opravdu překlopí do příliš průhledné a prvoplánové teze. Dialektika pána a raba pro americké publikum. A jak už někdo také několikrát zmínil, White Lotus, který operuje na podobném poli, je mnohem povedenější a umělecky úspěšnější. (16.12.2022)

Hype až na půdu! Satira na "high society" není tak ostrá, jak by mohla být. Na ty dvě a půl hodiny to zas tak velká (a mnohými avizovaná) zábava není. U třetí ostrovní části už jsem se regulérně nudil. (16.12.2022)

Dobře nasnímaná satira. Ale jestli je 'Pán much' vyšších vrstev vše, co stačí k uchvácení dnešních diváků, tak nevím... možná bych byl nadšenéjší bez toho přemrštěného hypeování. Tím nechci říct, že je to špatné, celá ta finální pasáž přiměje člověka zamyslet, jak jde morálka stranou, a vlastně cokoliv, když dáte A a B do jiného zázemí, jiných podmínek, bavilo mě to v tom vyobrazení. (21.12.2022)

Pod týmto záhadným názvom sa nachádza Rubenov Östlundov film, ktorý získal hlavnú cenu na tohtoročnom filmovom festivale v Cannes a tam jeho úspech rozhodne neskončil. Film je jedinečným spojením satiry a humoru, ktorý v istých momentoch sám presahuje témy akým sa venuje. Jednoducho neberie si servítku a ostro kritizuje spoločnosť superbohatých na jednej “zábavnej” plavbe luxusnou loďou. Prostredníctvom niekoľkých postáv sa mu darí skúmať chovanie ľudí z rôznych spoločenských tried až po ich absurdné činy, ktorých spúšťačom je kompletné prevrátenie hierarchie po jednej nečakanej udalosti. Veľké plus filmu je, že dokáže odvážne analyzovať silu moci, zároveň pri tom diváka pobaviť a možno zanechať v ňom aj témy na zamyslenie. (31.12.2022)

Na začátek silvestrovského večera se ten film ukázal jako dobrá volba minimálně proto, že mě nenechal usnout. Scény z večeře na luxusní lodi, které se tu často zmiňují, byly podařené a tak nějak mi zapadly do kontextu dnešního večera. Já jsem se bavila a tak dávám s čistým svědomím plný počet. (31.12.2022)

Druhá kapitola na lodi je vrchol filmu. VAROVANIE: Slabšie žalúdky nech radšej pred a počas filmu nič nejedia :). Kritika a krutá pravda, ktorú naša "moderná" spoločnosť potrebuje počuť a vidieť. Zlatko Burić a Woody Harrelson, a ich rozhovor je pre mňa to najzábavnejšie, čo som za veľmi dlhú dobu videl. Som rád že sa tomuto filmu, a hlavne jeho talentovanému tvorcovi, dostáva zaslúženej pozornosti. (12.01.2023)

Režisér Ruben Östlund si vždy umí najít vhodné téma a uchopit ho netradičním a velmi poutavým stylem. Už jeho sociologická sonda do selhání jedince v dokonalé švédské společnosti (Vyšší moc) mě zaujala. Jeho následující Čtverec byl neméně poutavý. Proto jsem se na Trojúhelník smutku moc těšil. Östlund opustil své rodné Švédsko a příběh zasadil do mezinárodněji srozumitelných (chcete-li globálních) kulis. Mezinárodní úspěch filmu se dal proto vcelku čekat. Jeho neúprosné tepání do bohaté společnosti je rozhodně divácky vděčné. Navíc to není nijak násilné a jen zdánlivě vše nezúčastněně pozoruje. Zaměřením na detail krásně nechá vyniknout nesmyslnost počínání těchto bohatých lidí. Rozhovor modelky a přítele ve výtahu, celá snobárna na lodi… Nejvíc mě ovšem bavil rozhovor amerického komunisty a ruského kapitalisty, to bych si rozhodně nechal líbit i déle. Mám snad jen jedinou výtku. Závěrečná pasáž na ostrově se už zbytečně táhla a chybělo mi pevnější napojení na předcházející dějovou linku na lodi. Přišlo mi, jako by si režisér jen vystavěl potřebné kulisy pro to, co chce říct a to bez ohledu na příběh. Každopádně je to opět svěže originální, zábavné a divácky vstřícné. (18.01.2023)

I přes rozporuplnější start filmu se mi v průběhu začal dosti zamlouvat. Perfektní vyobrazení smetánky společnosti, která je prohnilá až do morku kostí, je geniálně vykonstruovanou podívanou, překonávající sebe sama každou další scénou. Ústřední, navzájem si nedůvěřující, dvojice zajišťuje plynulý chod a stupňování příběhu samozřejmě společně s ostatními postavami a mým osobním favoritem, sovětským kapitalistou a zároveň americkým komunistou :). Celková atmosféra a hudební podklad celému ději skvěle nahrává a příjemně i film polidšťuje. Ještě k tomu kapitán jachty, který po celou dobu i v přítomnosti buržoázních pasažérů má všechno absolutně na háku, je bravůrním nakopnutím zpět do reality, které o to víc umocňuje problematiku, kterou se film zaobírá. Sympatické rozdělení snímku na 3 části (z čehož vyplývá i název filmu), souběžně odpovídající aktuální a zároveň degradující mentalitě, situaci a hierarchii postav je v podstatě pouze a jen logické. Trojúhelník smutku, který vám pootevře oči ohledně světa, ve kterém žijeme, jednoznačně není podívanou pro každého, ale když tomu ten čas věnujete, budete nadšeni! (21.01.2023)

/-/The person I see is a savage monster. (7/10) (04.02.2023)

Ve treti tretine je to takovy lowcostovy pan much, bohuzel s tragicky nezazivnym koncem… (28.03.2023)