Nixon

Na JFK se Nixon nechytá, ani náhodou, ale sleduje se fajn, jedná se o podnětnou fresku z dějin nejvyšší americké politiky přelomu 60. a 70. let. Musím přiznat, že jsem se bál, že Stone Dicka vykreslí jako arcilotra, že ty 3 hodiny budou dosti monotonní, leč nakonec tomu bylo jinak. Film přichází s hotovou paletou emocí. Ríšu chvíli nenávidíte (za jeho militantismus a bigotní staromilství), chvíli vám je ho líto (Nixonova politika jako symptom prohnilého systému), pak se obdivujete některým jeho úspěchům hlavně v zahraničí politice (deeskalace vztahů se SSSR a Čínou). Vskutku plastický portrét, u kterého se není, kdy nudit, už jen proto, kolik si skrze časové skoky a seznamování s aktéry politiky daného období žádá pozornosti. 75% (07.05.2021)

To oč tu běží je známo lidem snad z celého světa a jedná se snad o nevětší trapas USA. Film jde do hloubky podstaty věcí a do hloubky Nixona samotného. Je to strašně dlouhé, ale pro celkový dojem to stojí za to. Já osobně jsem se v těch podrobných informacích kdo koho odposouchával začal velmi rychle ztrácet, ale ani to mi nevadilo. Celkově jsem se z toho filmu nedozvěděl nic nového, ale pořád jsem veděl že se to točí kolem Watergate. Myslím si, že se Stoneovi v podobě Hopkinse podařilo Nixona velmi přesně předvést. Hopkins ho sice tady hraje, jako zloducha a sobeckého zařeknutého člověka, kterému všichni všechno jen a jen ubližuje, ale tím právě zrcadlí jeho duši a myšlneky. Je to sice přehnané ale ve zkratce - já jsem Nixon a oni mi ubližují, já můžu porušovat zákony pro dobro věci protože jsem něco víc - tak si myslím, že to mohlo být. Ono to tak naznačují i ostatní tvůrci. Celkově lehce monotónní, ale Hopkins to vytáhl neskutečně. (14.03.2014)

Záměrný paralelismus s JFK, protipól, odvrácená strana prezidentské tváře, jelikož to má co dělat s politickým přesvědčením samotného Stonea, který zrovna republikánům nefandí, čili: JFK je konzistentnější a atraktivnější ve smyslu samotné výstavby filmu, kdy se jedná o detektivní vzorec vyšetřování vraždy, zatímco Nixon je životopisně laděná biografie o nepříliš oblíbeném prezidentovi - v obou případech Stone fabuluje (a připomíná fiktivní dokumenty Michaela Moorea, který divákům do chřtánu cpe svůj subjektivní názor), ale zatímco JFK je mytizován, Nixon je demytizován, a to jasně prokazatelnými prostředky - detaily a velké detaily na Nixonovu potící se tvář, podhledy, low-key svícení, konspirační hudba -> setkání s Hooverem na dostrihových závodech hraničí až s hororovými prvky. Nixon bohužel není tak atraktivní jako geniálně vystavěný JFK a přestože je film rámcově ohraničen watergateskou aférou, syžet přeskakuje roky/volební období/dětství/aféru a chrlí ze sebe jednu informaci za druhou. Toto přeskakování samozřejmě opět nechává vyniknout montážím a geniálnímu střihu, který ironizuje dialogy a monology. Hopkinsův ztvárněný potící se netvor zahraný na jedničku. [Přesná stopáž: 183 min] (22.02.2013)

,, PRETOŽE ČO JE PLATNÉ ČLOVEKU, ABY VŠETOK SVET ZÍSKAL, SVOJEJ POTOM DUŠI UŠKODIL?" Matúš 16,26...Po JFK sa Oliver Stone opäť zameral na ďalšiu významnú osobnosť amerických dejín. Nixona sledujeme od doby kedy prehral voľby s Kennedym, postupne vidíme jeho vzostup i jeho pád. Anthony Hopkins v úlohe 37. prezidenta Spojených štátov pôsobí úplne vierohodne (Oscarová nominácia po zásluhe), vidieť, ako si dokonale naštudoval mimiku aj gestá tejto ,,neslávne známej" osobnosti. Hopkins motivuje celý film a kedykoľvek sa objaví na scéne, strháva na seba všetku pozornosť. Zároveň nám Stone, ako je už uňho zvykom, ukazuje aj druhú rovinu príbehu, ktoré je zameraná na Nixonovu mladosť, avšak mne sa zdala byť trochu zbytočná. Rovnako ako pri JFK aj tu je všetko snímané výbornou kamerou Roberta Richardsona, všetko je skvelo zostrihané a ozvučené hudbou Johna Williamsa, ktorého Oscarová nominácia mi však prišla už len do počtu (34., ak som dobre počítal). Posledná polhodina je nudnejšia, no celkový výsledok to nijak nekazí a dá sa povedať, že Nixon je jednou z najlepších politickych drám, aké Stone natočil. A vlastne všetky jeho filmy sú o politike. (31.10.2007)

Nixon byl muž, který vedl Ameriku v jejím nejsložitějším období od občanské války. Viděno v tomto kontextu, jeho pád měl sotva co dělat s jeho omyly a nedostatky. Navzdory přesvědčivému volebnímu vítězství a politickým úspěchům, levicoví intelektuálové ho dokázali vyřídit, protože kontrolují média na východním pobřeží USA. Jsou to titíž lidé, novoangličtí aristokraté, kteří později nenáviděli Reagana a znemožnili Bushe mladšího. Všechny tyhle prezidenty, selfmademany bez elitního vzdělání, měli za vidláky. Přitom kdo jiný než oni by měl personifikovat ideál otevřené společnosti? Nixonovi nepomohlo ani to, že napravil právě to, co východní liberálové nenáviděli, zejména Vietnam. A ačkoli to byli Kennedy a Johnson, kteří to spískali, coby ne-vidláci zůstali nedotknutelní. --- Stone k mému nemalému překvapení tyhle paradoxy ukazuje dosti objektivně. A rozvíjí podle mne velmi rozumnou hypotézu, že Nixon mařil vyšetřování Watergate ne kvůli nějakým selháním ve funkci prezidenta, ale kvůli starým hříchům a tajemstvím, sahajícím snad až do Eisenhowerovy éry (kdy byl Nixon viceprezidentem). Na rozdíl od Stonea však nevěřím, že šlo primárně o Kubu; tu zvrtal Kennedy. Nixon měl zkrátka v šatníku nějaké kostlivce, kteří byli přijatelní v padesátých letech, ale ne v sedmdesátých. Byl vlastně zničen coby přežitek starých časů. (27.08.2015)