Možnosti dialogu

Vskutku velmi působivé. Jan Švankmajer patří dodnes mezi moje oblíbené tvůrce a jsem rád, že si jeho tvorby váží po celém světě. Všechny tři příběhy mají něco do sebe, jak svým pojetím, tak i samotným ztvárněním a „poselstvím“. Druhý s mužem a ženou se mi velmi líbil – nechyběly i jisté emoce, třetí s dvěma hlavami a jejich postupná sebedestrukce rovněž neměla chybu – u toho prvního se mi líbila hlavně jeho první polovina a surrealistická nálož, která ke konci však trošku postrádala šmrnc. To je taky jediný důvod, proč tomu nedám plné hodnocení… (18.02.2020)

Bezprostředně jedno z nejdokonalejších Švankmajerových filmových děl s dokladem jeho výtvarného talentu v jednom. Je jasné, že výklad surrealistického díla si přeci jen v detailech vyloží každý po svém a touto svobodou, kterou nám autor předhazuje, zároveň ukazuje možnosti onoho života v síti našich myšlenek - proces tvorby a vnímání... 100% ne-li více. (...Už jako dítě jsem tento počin sledovala s nadšením, byť spíše po hravé stránce. Čímž se dá krásně říci, že jeho „tvořivá hravost”, která se objevuje ve většině snímků, skutečně pramení z kreativity, která dětem (a zároveň často i dospělým) dělá nejen radost, ale zároveň v jejich životě zůstává. Švankmajer jakožto jeden z lidí, jenž vyrostl, ale přesto čistou tvořivost nezahodil, mě vždy bude fascinovat a stát předemnou na piedestalu...) (13.08.2015)

Z krátkometrážních počinů bezkompromisně nejbrilantnější Švankmajer. Nejenže tu jeho úchvatné taktilní předměty mistrovsky rozbíjejí ony hluboko-pod-kůži-zaryté hodnoty, mistr se při tom vśem ještě stihne vysmát malosti českého ducha aby ten na oplátku udělal co? Z nedostatku argumentů se Švankmajerovi vysmál zpět. Komu že se to ale ten průměrný český mozeček vlastně směje? (08.12.2005)

Jedná se vlastně o 3 němé filmy, jejichž akce je ilustrována skvělou hudbou Jana Klusáka. Tak v dialogu věcném je každá z hlav charakterizována jiným druhem hudebních nástrojů - žestě kontra flétny... Navíc se v právě v tomto Dialogu věcném nejvíce projevují arcimboldovské vlivy... Švankmajer se sám přiznává k obdivu k manýrismu, Rudolfinské době a vědomému epigonství Arcimbolda (nutno dodat, že jinak epigonstvtím pohrdá). Tedy dvě animované hlavy složené v arcimboldovském duchu z různých předmětů se požírají navzájem. Člověk (lidská hlava) se pokouší pohltit vše, zpracovat, zničit rozmělnit. Tak chápu dialog věcný já... V dialogu vášnivém se při vášnivé hře smyčců spojí dvě postavy a když se opět rozpojí a rozpoutají hádku zbyde po nich jakýsi zbytek - dítě, za nějž žádný z těch dvou nechce přijmout zodpovědnost... V posledním Vyčerpávajícím dialogu se objevuje Švankmajerova obsese jídlem. Ta však zůstává obsesí ryze uměleckou, kdy s oblibou právě jídlo a akt stravování ve svých filmech tematizuje (později natočil známý a velmi úspěšný film s velmi příznačným názvem Jídlo). Sama obsese však paradoxně pramení již v jeho dětství, kdy jej jako neduživé dítě do jídla nutili... Právě tehdy se mu jídlo zřejmě zdálo dosti vyčerpávajícím. (10.03.2008)

Sice jeho filmy mají občas pointu, ale nechápu co lidi vidí tak zajímavého na jeho nechutném zpracování.. Buď je on zralý na psychiatrii nebo diváci co zkouknou jeho díla.. A to jsem si myslel, že nic ujetějšího než film "Byt" být nemůže, no jak vidím asi jo, ten byl ale aspoň dobrý v tom, že si tam zahrál Kraus a bylo to vtipnější, toto je spíš zase drama/horor.. (28.12.2016)