Zahrada

Film vzbuzující spoustu otázek, na něž buď neznáte odpovědi nebo je znát nechcete. Výjimečně obsahově bohatý, obrazově přitom jednoduchý, ale šokující. Typický Švankmajer. Už tím ulpíváním na detailech je poznatelný. Zvláště snímání úst, která ale nemluví, v sobě symbolizuje tajemství a nevyřčenosti, a je to tak dobře. Protože my (já tedy určitě) nechceme nic odtajňovat. Nechceme mít vysvětlení naservírované na talíři. Chceme přemýšlet a diskutovat. JO, JO. LÍBILO SE MI TO. (18.07.2024)

Výpověď o jedné době, z které tuhne krev v žilách: "Víš, řeknu ti, takovej živej plot, ten má něco do sebe. Ono je v tom něco takovýho opravdovýho, živýho. Jenže aby byl plot dobrej, tak se musí sem tam přistřihnout, musí se pěstovat, jako všecko. Já už mám na to svůj systém. Víš, třeba takovýho inženýra sázím mezi dva řezníky a naopak." (07.09.2014)

Zahrada má mnohem blíže k absurdním kouskům Pavla Juráčka (Postava k podpírání, Případ pro začínajícího kata) a Jana Němce (O slavnosti a hostech) než k pozdějším Švankmajerovým surrealistickým dílům. Tady autoři staví satiru na jedné pointě vyzrazené několik minut před koncem a jedná se tak více o snaživý pokus, než o drsnou facku tehdjší vládnoucí garnituře. (14.05.2013)

Šedesátková miniaturní jinotajnost zapadající do linie Případu pro začínajícího kata, Slavnosti a hostů nebo méně proslaveného Dne sedmého, osmé noci. Švankmajer sice protentokrát úplně upouští od animace(!), ale jeho rukopis lze snadno identifikovat podle zálibného prostřihávání na anatomické detaily i podle celkové nervně znepokojivé atmosféry. Pravděpodobná pointa je sice jasná dávno před koncem, ale na malé ploše tenhle druh napětí netřeba, k udržení spádu stačí proud mikroudálostí v absurdním příběhu směřujícím k tušenému konci jako můra ke svíčce. (27.09.2013)

Švankmajerovi duševní výlety za hranice všedního vnímání jdou povětšinou zcela mimo mě. Kupodivu je Zahrada docela jiná a stravitelnější. Trápící podivín, který experimentuje se vším co se hýbe, tady dokázal vytvořit krásně absurdní situaci a v deseti minutách jí dát neodolatelně ironickou korunu. Narozdíl od přebujelých záběrů a fantasmagorických zvuků zůstal účelný a s mistrným Kopřivou tvrdí jedno. Že plot musí kdosi držet a že lhostejnost je koncem i toho nejkrásnějšího. Časové zasazení osudově přesné. (28.07.2009)