Zvláštní bytosti

Funkcionář: ,,Někdy si říkám, co tu bude až my tu nebudem! '' --- Zvláštní bytosti jsou hodně artová záležitost, plná všemožných obrazů rafinovaně kritizujících uplynulý život soudruha a jeho sekretářky. Určitě jsem nepochytil všechny obrazy jak Adam Bernau, ale některých jsem si byl vědom. Zvláštní bytosti jsou pro soudruha ti všichni kolem se kterými se setkává na své cestě služební černou tatrovkou, když jede na pohřeb své tetičky. Zvláštní bytostí byl však hlavně on... Fenič prý s filmem otálel a až atmosféra roku 1989 mu prý umožnila dílo dokončit. To samo prý šlo ještě oním nechvalně známým schvalovacím procesem jako každý film, vzhledem kd obě ale už k filmu neměl nikdo připomínky. Soudruzi už totiž stříhali trikoloru a sháněli placky OF. Film je to náročný a nebude pro každého. Je skvělým otiskem své doby a jednou z prvních kritik umírajícího totalitního režimu. Ve filmu se mihne i jarek Nohavica a v hospodě ještě coby mlaďoch zadrnká ,,Mávátka'' :-). Je smutné, že zvláštní bytosti po revoluci nevymřeli. Integrovali se do nové doby a žijí mezi námi dál. Někdy si říkám, jaké to tu bude krásné, až tu opravdu nebudou. Tři pohřební věnce. * * * (11.03.2015)

Pokusem o symbolické pojetí devastace původních ideálů komunistického hnutí připomíná Feničův film hodně Abuladzeho POKÁNÍ. Ale když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. Film má nesporně mnoho kladů, vesměs však zaniklých v překonaných předlistopadových sociokulturních i uměleckých kontextech (alespoň zčásti se ve filmu objevují Plastici, poprvé po dvaceti letech zazněl hlas Marty Kubišové, přehlédnout nešlo Jarka Nohavicu), určitě výbornou Brabcovu kameru (noční scény, závěrečný západ slunce), velmi dobře vybrané herecké typy, současně ale i řadu viditelných slabin. Tou nejvýraznější je stupňující se nesoulad obsahu a symbolické roviny. Až nepochopitelně zaniká linie mladé lásky a nepřirozeně působí také autorská snaha stůj co stůj nedobrovolného řidiče na opušťáku (to samo o sobě je notně přitažené za vlasy) vřadit do establišmentu včetně násilné smrti chodce, který má být synem hlavního hrdiny filmu, nomenklaturního rádobydělnického ředitele normalizační éry. Přesto Fenič natočil nevšední film a postaral se tak o hmatatelný důkaz toho, že rozkládajícící se režim nezávisle na sílící opozici akceptoval kroky a projekty, které zasahovaly daleko za - a přes - jeho rámec. I to je poselství, které si zaslouží naši pozornost. (05.07.2010)

LFŠ 2009. Vidím to jako alegorii na cestu do pekel. Formou road-movie sledujeme osudy tří lidí, charakteristických pro dobu komunismu u nás. V průběhu své cesty se hrdinové střetávají s nepěknými událostmi a osobami, které mají nastoupit na uvolněná místa ve společnosti. Skrze neklidnou kameru místy s růžovým filtrem sledujeme zhnusení a zklamání u funkcionáře i sekretářky, kteří nakonec nejsou vykoupeni a pokračují do záhuby. (29.07.2009)

Zvláštní film. Zvláštní jsou nejen skoro všechny ty bytosti, ale i jakýsi střet (či možná jen konfrontace) starší generace s undergroundovou kulturou na konci 80. let. Z jiného pohledu asi typická perestrojková filmová slátanina s panoptikem bizardnosti všeho druhu. Má to v sobě pozoruhodné momenty zejména díky narážkám na národní politickou minulost (50. léta), občas zajímavě temnou atmosféru s pěknými absurdními dialogy v osobitých kamerových záběrech (třeba scéna s dialogy po rvačce v neurčitém temném místě ,,Češi, Češi, kam to spějete" / ,,Já to věděl, jak to dopadne..."). Ale tak jako pár scén mě poměrně nadchlo, o chvilku mě film hodil do pocitů opačného extrému, kdy jsem měl chuť tu šílenost uprostřed vypnout. A nešlo jen o undergroundovou muziku, třeba sledovat dvě minuty v atómovém krytu partu opilých dědků, kteří zpívají trezorový Gottův hit "Hej, páni konšelé", byl taky slušný mazec. Jako celek mi to vážně nesedlo a nijak výrazně jsem si neužil ani účast Václava Babky /Psi a lidé, Všichni dobří rodáci/. ------ ,,Jak se jmenuješ? Zeman? Pěkný jméno. S jedním Zemanem jsem kdysi kolektivizoval. Byl to čestný soudruh. Už to má za sebou, uhodil si mašli." 35% (Československá filmová výzva 2019) (19.02.2019)

Expresivní neohrabaná výpověď o stavu doby. 1) V roce 1989, kdy byl snímek natáčen, by jeho (pro nás, pamětníky, jen těžko představitelné) uvedení působilo jako bomba. 1. června 1990 (premiéra) chyběl týden do voleb a lidé žili jinými problémy. Ale filmu tehdy rozuměli, zobrazovaný svět zvláštních bytostí měli ještě dobře v paměti. Ale jak je tomu v roce 2015? 2) Jak nejednou uvádím, hodnotím filmy výhradně prizmatem současného vnímání bez ohledu na jejich (historický) přínos filmovému umění či pochopení doby. A zde je problém. Myslím, že většina mladších diváků dobové narážky nepochopí. Filmu chybí přesah, nadčasovost. 3) Generační konflikt místo politického, polopatické obrazné hyperboly, násilná symbolika...mně se to nelíbí. Stručně řečeno - film řve, kde má šeptat a řve celou dobu. 4) 25letému Jiřímu Bábkovi (voják základní služby, řidič) 39letý Fero Fenič ve svém druhém celovečerním filmu prostoru moc nedal a tak odpadl i poslední, byť marginální, důvod, jak by mě snímek mohl potěšit. 5) Četba vyzrálého zasvěceného komentáře Adama Bernaua mi poskytla větší uspokojení, než sledování filmu. (04.09.2015)