Obecná škola

Třicet let od natočení filmu jsem schopen se k němu vyjádřit...záměrně nadnesené, ale Ty to jistě chápeš, že? Krásné. Atmosféra dnes již vlastně nenapodobitelná. Režie s asistentem, kterého nezaplatíš, přirozený zápal nebo-li tvůrčí entusiasmus a srdce. Vše je zde znát a prakticky mne baví každá scéna. Politické bezčasí Československa, kdy se republika rozhlížela s vyděšenýma očima, a zoufale koukala po někom, kdo by jí zrovna teď ochránil...Součkova prezentace postavení republiky (onen Most při polévce) v této době, je nezpochybnitelná, stejně tak závěrečný proslov učitele Hnízda při scénce svých žáků...o práci a nadšení, že ta naše republika v srdci Evropy může být příkladem...ale to už je dnes všechno pryč. Raději si užívám nádherně vyobrazený dětský svět v nejčerstvějším poválečném období, tu naději, jež byla nakonec rudě...krvavě...ubita. Také toho Dvořáka a jeho kousek z Novosvětské, kdy vlak projíždí překrásnou českou krajinou. Jedinečný film, jak o období, o kterém vypráví, tak v rámci doby, ve které byl natočen. Já osobně děkuji. (08.05.2021)

"Pojedeme vlakem! Kam? Na Žižkov. Polez. Teď bude písek. Co když nejede na Žižkov? Kam by to jelo? Tydle koleje vedou na Žižkov. (...) Myslim, že nejedeme na Žižkov. (...) Jsme zapomněli, že nákladní kolikrát nestavěj ve stanicích vůbec. (...) Kdybysme bejvali jeli na Žižkov, tak by to tam stejně nezastavilo, čili toho nemusíme vlastně litovat." (23.04.2014)

Poetická komedie, která se poprávu ucházela o Oscara. Nenásilný humor a skvělé herecké výkony v čele se Zdeňkem Svěrákem v roli odbojem protřelého tatínka. A památný příchod Igora Hnízda s úderem do tabule, který tak často napodobuje náš matikář. Zkrátka prostě a jednoduše češi komedie umí a tahle se obvzláště povedla. (07.02.2004)

Jeden z nejlepších porevolučních filmů a parádní režijní debut. Krásně napsaný, zahraný i natočený, dokonale vystižená atmosféra dětství i poválečných let (z té hezčí strany, žádné divoké odsuny), kultovní postava Igora Hnízda, učitele, který si dokáže své žáky natolik získat, že se od něj klidně nechají fyzicky trestat, skvělý motiv vystřízlivění dětského hrdiny z falešného idolu v podobě charizmatického učitele a objevení hrdiny ve vlastním "nudném" otci. Vynikající je scéna večeře Součkových a Igora Hnízda, kdy je tatínkova politická krátkozrakost ilustrována tím, že mu uniká, jak Igor před jeho očima svádí maminku. (03.04.2016)

Třetí republika, období mezi nacistickou okupací a únorovým pučem, je velkou uměleckou výzvou a šancí zároveň. Z dosavadní tvorby se toho dochovalo minimum - v podstatě některé filmy končících čtyřicátých let a pak ideologické krváky komunistické éry či kontroverzní televizní seriály typu LET PŘELOMU. Skutečná atmosféra, hřejivost iluzí i nadějí té doby, zůstávala mimo pozornost. Je velkou zásluhou Svěrákových, že z příběhu své rodinné ságy dokázali doslova vypreparovat právě onu atmosféru, která tolik připomíná památný rok osmašedesátý. Jde tedy o příběh let čtyřicátých - a nikoliv padesátých, jak tu také někdo napsal - a to o děj z rané fáze té doby, v níž jsou trvalou součástí dětského světa živé vzpomínky na poslední dny německé okupace (tábor na Bohdalci, neklame-li mne paměť) a také na nástup rychle obměňovaných nových učitelů do postupně se obrozujícího školství znovuvzkříšené republiky. OBECNÁ ŠKOLA svou jedinečnost ovšem nezakládá na kronikářském pojetí této doby. Přetavené vzpomínky Svěráka staršího jsou vlastně srovnáním dvou mužských typů - exhibicionistického svůdníka a sukničkáře Hnízda (současně ovšem skvělého bohem nadaného pedagoga) a navenek nenápadného, na první pohled až přihlouple naivního a ústupného Svěrákova otce a režisérova děda. Tato mužná verze BABIČKY Boženy Němcové postupně krok za krokem v lyricky pojatém ději filmu usvědčuje domnělého hrdinu ze lži a skrývané zbabělosti, zatímco nenápadný pozitivní tatínek se neustále posouvá vpřed - až do role Svěrákovy životní inspirace, jíž se tento skvělý herec a nápaditý slovesný tvůrce nikdy nezpronevěřil (titulní postava VRATNÝCH LAHVÍ je se světem ŠKOLY až geneticky propojena). Libuše Šafránková, jedna z nejnadanějších českých hereček střední generace, se tehdy postupně přehrávala z dívčích a princezních rolí do divadelního světa žen střední generace. Její jímavá maminka, která - byť na okamžik - podlehne svodům Hnízdovy papírové svůdnosti, je stejně lidsky bohatou a krásnou osobností jako její manžel. Zhlédnout OBECNOU ŠKOLU tak znamená nejen důvěrně poznat naivně ušlechtilou část života Třetí republiky, ale i pochopit tajemnou laboratoř něžného svěrákovského mužství. Toho mužství, jehož slovy bez přestání již páté desetiletí prochvívá jinošský van stříbrného větru měsíce nad řekou, která zvoní do nočního ticha hukotem svého splavu. Mužství, bez něhož by život nejen ženský, ale vůbec lidský byl o tolik chudší a šedší. (02.12.2008)