Čas

ČAS je film - jak jinak - o čase, o jeho jindy neviditelné materialitě a o tom, že moderní západní člověk tráví svoji dospělou existenci lapený mezi minulostí a budoucností, a přitom skoro úplně opomíjí přítomnost. Shyamalan opět natočil film, u nějž je zázrak, že vzhledem ke své eklektičnosti a estetické nekonvenčnosti drží pohromadě, ale on fakt drží. Pohromadě možná nebude úplně držet tenhle komentář, ale co s tím už. _________ Jednak jsou tu u Shyamalana opětovně se nabízející se paralely s Hitchcockem. Ty jsou pořád užitečné, ale hlavně proto, že ukazují na rozdíly mezi oběma hollywoodskými auteury. Zatímco u Hitche by postava sledující jiné postavy zdálky prostřednictvím teleskopů nebo kamer byla jasně voyeurská a všechno by se primárně traktovalo skrze psychoanalytické koncepty, tady to neplatí. Shyamalana znovu zajímá víc než pouze lidská subjektivita (možná i proto má dost lidí problém se na jeho filmy napojit), jde mu mnohem spíš o kolektivní portrét západní moderní civilizace a jejího vztahu k "přírodě", vědě, tělu, morálce a (hodně implicitně) spiritualitě. Důležitý je proto nejen jedinec, ale taky kolektiv/společnost, přičemž v ČASe se mezi těmito pozicemi na několika úrovních neustále, a přitom funkčně přepíná. _________  Další paralela se nabízí se filmem STALO SE, který vedle ČASu patří mezi Shyamalanovy nejhůř přijímané, někdy i vysmívané filmy, ale guess what - ony jsou ty jeho vůbec nejlepší. Oproti ekohororu STALO SE, který se ve svém hystericky přestřeleném portrétování postav de facto blížil satiře a kde se s lidskými figurami nešlo identifikovat, se ČAS (úspěšně) pokouší o vybalancovanější přístup. Nejde tady koneckonců o neuchopitelnou environmentální krizi, ale o plynutí času - a čas, to je veličina, kterou ve vztahu k lidské zkušenosti nelze oddělit od její percepce, od jejího způsobu prožívání. Film proto rozlišuje mezi postavami, s nimiž je vzhledem k jejich tlumenějšímu "realističtějšímu" herectví, hlubší charakterizaci a častějším detailům možné snáze ztotožnit a mezi postavami, které spíše přepínají do lehce karikaturního herectví (opodstatěněho satirou) a které i svou strohou charakterizací jsou jen črtami nebo funkcemi ve vyprávění. ČAS každopádně ukazuje západní moderní lidi jako bytosti definující se primárně svou profesí (proto ta nadměrně explicitní expozice), fyzickým vzhledem a statusem (nebo zkrátka materialitou), bytosti, které se v krizi neustále hystericky snaží nacházet racionální vysvětlení a východisko (a přitom selhávají) a které do značné míry nedokáží překonat svoje osobní rozpory (jeden z komediálních vrcholů je postava psycholožky, která nedokáže mluvit se svojí sestrou, taky psycholožkou). Jenže pak přijde chvíle, kdy si postavy sednou na písek a začnou přemítat, proč vlastně z té pláže chtěli utéct... a je to regulérní doják, protože najednou ti lidi nechtějí utíkat od vlastní existence a její nevyhnutelnosti a dokáží přítomnost přijmout v její úplnosti a konečnosti. _________ Způsob záběrování a jeho proměny by tady vystačily na samotný koment a pečlivou analýzu. Nicméně s ohledem na výše řečené mi připadá fascinující, jak se tady Shyamalanovi daří skloubit velmi taktilní a někdy až mimozemsky odlidštěný pohled na tělo-jako-materiál, které může nabývat až groteskních podob, a v důležitých scénách i nezbytnou porci empatie. Mnohdy tu přitom dochází k prolínání mezi lidským a nelidským, kamera v momentě smrti jedné z postav odplouvá směrem k mořským vlnám, jindy prolne tvář zabíranou v detailu s reliéfem blízkých skalisek. _________ K polarizujícímu závěru snad jen tolik, že to Shy zvládá řešit s elegancí. Dokážu si představit, že by to celé zůstalo ve víc tajemné/metaforické rovině, a dokonce mě napadá výborný alternativní konec (resp. kde by film mohl skončit). I tak to ale podle mě funguje, a to jak vypravěčsky (nezůstávají nezodpovězené otázky), tak tematicky. (04.08.2021) (menej) (viac)