Schůzka se stíny

Na archeologických výzkumech jsem strávil pár let a potkal jsem tam občas i opravdu podivné existence. Ať už v terénu, nebo laboratoři, kde se nalezené artefakty čistily. Naštěstí tam nikdo nebyl takový případ jakým byl v tomto filmu ztvárněn Brzobohatým. Je až s podivem, že nedostal invalidní důchod... Lidí traumatizovaných zážitky z koncentráků bylo po válce mnoho. Nezáleželo zda to byly děti nebo dospělí lidé. Každého ty zážitky těžce semlely a prožitky traumatizovaly jejich duše. Po osvobození se k tomu mnohdy po hříchu přidaly výčitky. Proč jen já z té naší vesničky, z naší ulice, nebo dokonce z naší rodiny? Proč já jediný přežil?Jak jsem si to zasloužil? Proč mne tu nechali? Odpověď nedal ani Bůh, ani lékaři. Nikdo si navíc neuměl představit to, co za peklo člověk zažil a tak o tom nemělo cenu ani ostatním vyprávět. Přeživší se tak se svými tajemstvími uzamykali sami v sobě, což je ve spojení nočními můrami devastovalo po psychické stránce ještě více. A okolí pak mnohdy zcela nechápalo co se s tím člověkem děje. Někdo třeba věděl, že dotyčný si zažil koncentrák. Tím to ale haslo. Každý psycholog vám řekne, že je třeba o traumatech mluvit, ne je dusit v sobě. Ale ono se to dobře radí... Je zajímavé, že až po brilantním chycení Eichmanna a důkazním řízení proti němu se ozvalo mnoho lidí se svými zážitky. S takovými o kterých doposud nevyprávěli ani svým blízkým. Tady je zajímavé, jak Jiří Svoboda takto traumatizovaného člověka umístil zrovna na pracoviště archeologických výzkumů. Kdekoliv jinde by měl možná více klidu, ale zrovna tato práce je o velikém množství otázek a interpretací. Zvídavého vědce ženou vpřed, ale co s člověkem, který jich už tak má plnou hlavu? I já kolikrát kleče ve spáleništní vrstvě přesně datované mincí a shodující se zápisem požáru v některé z kronik rozjímal co se asi tenkrát stalo a jak vypadalo místo kde klečím. To samé u pohřbů ať už šlo o skrčence v Miškovicích, Plešivecké upíry v Českém Krumlově nebo relativně mladé pohřby z Libkovic nad Mostem... Pro někoho to byly jen další kosti, já se občas zasnil o těch dávných časech. Ale mne netrápily haldy dalších otázek... Skvělá postava ve filmu byl doktor ztvárněný Iljou Rackem, který ty existenciální otázky pokládal nahlas. Tušil, že hrdina má tajemství a chtěl je z něj dostat. Musím uznat, že film je celkem náročný. Jednak svojí látkou, pak ale i jazykově. Já viděl verzi bez titulků. Velkou část filmu se mluví anglicky, posléze polsky a při vzpomínkách na koncentrák jsou ve filmu dokonce flashbacky v němčině. Dnešní divák si film poskládá, ale v době jeho vzniku, kdy každý uměl jen rusky a anglina nebyla tak rozšířená by mne docela zajímalo jaké byly na něj ohlasy. Navíc v roce 1982 to téma nacismu už asi moc netáhlo. Přesto je tenhle film krásným důkazem, že i v oprýskaných šedivých osmdesátkách vznikaly velice zajímavé filmy se skvělými hereckými výkony. Zároveň na člověka dýchlo pár vzpomínek, to když Brzobohatý přinese bratrovým synům Piko vláčky a krabice je zabalena v balícím papíru potištěným nápisy dtm :-). (Modří už vědí!) Dávám za 4 záušnice. * * * * (05.02.2023) (menej) (viac)