Skalpel, prosím

Náš nejlepší film z nemocničního prostředí. Domnívám se , že vychází z biografie našeho předního neurologa Prof. Zdeňka Kunce . Divákovi dává nahlédnout do zakusilí neurologie , přímo mozkové mikrochirurgie , která u nás v době natočení tohoto filmu začínala rozkvétat.Je to jakýsi časový usek z tohoto oddělení . setkáme se tam s hlavním hrdinou , primářem , na kterém leží veškerá odpovědnost a který už začíná bojovat se stařím, a vidíme i jeho osobní život, setkáme se s příběhem jeho kolegy , který ač dobrý lekař , stanul tváří v tvář nevylečitelné chorobě a nakonec poznáme i ambiciozní stárnoucí lékařku , která s musí vyrovnat s vlastní neschopností. Přeji příiemný zažitek.) (23.07.2005)

Hluboký, citlivý, depresivní, lidský a naprosto přirozený snímek z lékařského prostředí, plný úvah o lásce, o životě a smrti. Jedinečně využitý voice-over, který zde, na rozdíl od jiných voice-overů v českých filmech, neslouží k budování komediální situace, ale k prohloubení a pochopení hlavní postavy. Vede k zamyšlení. A samozřejmě nelze nezmínit skvělý herecký výkon Miroslava Macháčka, který celý snímek posouvá ještě o pár tříd výše. Slabší 4*. (09.11.2019)

Když se na to dívám s odstupem času a vlastně poprvé v trochu jiném než dětském věku, působí to na mě jako vitrína tehdejší doby, skoro až surrealisticky zdémonizované prostředí nemocnice, šedotmavá pod kůži se zarývájící atmosféra márnic z doby, kdy nám bylo filmem předkládáno, že přijít do nemocnice je vlastně nekonečná lidská tragédie, kterou bude nutno řešit něčím tak tragickým, jako je operace za doprovodu tragicky žalostných myšlenek pana primáře, tragicky pro sebe přemýšlejícího o tom, že před ním stojí nemocný člověk, už ty názvy jako "operace mé dcery" v sobě evokují něco jako "tragédie mého dítěte". Když si dovolím to říct otevřeně, z určitého pohledu je tenhle film v dnešní době vlastně úplně směšný. I když, byl sem kolem roku 90´ na operaci, mohlo by se to nazvat "operace ve skleňáku" a tehdy to prostředí opravdu bylo jako kůlna Salvadora Dalího... Tok myšlenek, který ve mě vzbudil tento film je vpravdě nekonečný, musím se přinutit udělat tři tečky za větou a vzdálit se... (03.05.2018)

Filmy a seriály odehrávájící se v nemocnicích jsem nikdy neměl moc rád. Věřim, že pokud někdo považuje nemocnici za atraktivní prostředí, bude si u Skalpelu chrochtat blahem. Film nabídne skoro 2 hodiny záběrů z operačních sálů, nemocničních pokojů a dlouhejch studenejch chodeb prokládaný Macháčkovejma vnitřníma monologama. Chválim, že je to natočený tak nějak nezaujatě a jakoby s odstupem, chvílema skoro až dokumentárně, takže třeba ani dítě s nádorem v kebuli nepůsobí vyloženě jako trapnej pokus o citový vydírání labilnějších diváků, ale prostě jako jeden případ z mnoha. Pro mě je to průměrný drama s dobrym Macháčkem a Brzobohatym. 55% (04.03.2012)

Život je podvod. Snad u žádného jiného filmu jsem neměl pocit takového permanentního strachu a bezmocnosti, jako tady. Naléhavá sdílnost, s níž tvůrci interpretují svůj pohled na lidský život, na jeho křehkost, nevyzpytatelnost i pomíjivost, nabízí skutečně nevšední, možná dokonce ojedinělý pohled na lékaře, na tyto "anděly v bílém", vesměs špičkové odborníky, kteří dnes a denně čelí namáhavým zákrokům i mnohdy složitým podmínkám. Svobodova režie navíc poskytuje výrazný prostor jak pro mistrovské herecké sólo Miroslava Macháčka, doplňujícího sebe sama v zajímavě vedených vnitřních monolozích, tak pro ostatní spoluhráče; asi nejvíc se mi do paměti vryl Brzobohatého Krtek, který během filmu přichází o svou jedinou dceru a pod vlivem této události ztrácí pevnou půdu pod nohama. Vynikající film, melancholický, živý, pravdivý, zkrátka přesně takový, aby navždy připomínal, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. I za to mu náleží náš velký dík. (23.02.2017)