Skalpel, prosím

Režijní styl Jiřího Svobody mi nesmírně vyhovuje. Absolutní nepodbízivost divákovi, jasný postoj po celý film, scény, které by mohly jednoduše sklouznout k patosu (např. když děda přesvědčuje primáře, aby provedl operaci), ale přitom zůstávají syrovou výpovědí o člověku, jeho strachu a touhách. Pan Macháček naprosto přesvědčivě ztvárňuje stárnoucího lékaře, který začíná pochybovat o svých schopnostech, přitom musí řídit tým lékařů a provádět náročné operace. Navenek musí působit sebejistě a rozhodně, uvnitř je však zmítán pochybami jako každý člověk. Prostřednictvím jeho vnitřních monologů můžeme zkoumat jeho pocity, strach i radosti z malých vítězství pro lidstvo ale velkých pro člověka. Ještě zajímavější je pak tragická postava doc. Krtka (Radoslav Brzobohatý). To, jak zahrál pocity poté, co mu zemřela dcera, jsem dokázal plně docenit až na základě svých zkušeností... Ve filmu se prolíná civilní podání umocněné neustálým odpočítáváním času se syrovou odtažitou kamerou a citově vypjatými okamžiky (smrt Brzobohatého dcery, lékařské spory). Je zajímavé, že snad během celého filmu nezazní hlasitější dialog, emoce jsou vyjádřeny spíše výrazy a kamerou (pro mě je snad nejúžasnějším filmovým záběrem scéna, kdy malý "Uzlík" leze vyplašeně i zvědavě zároveň do tunelu CT). Můžu doplnit, že nemocničního prostředí jsem bohužel s manželkou užil mnoho (a to právě v Motole), takže z porovnání vím, že atmosféra ve filmu se reálu přibližuje velmi. (29.10.2005)

Všelidské otázky převážily a převažují - jsou-li dobře a zrale uchopeny - ideový nebo dokonce ideologický kontext svého vznikání i na divácké půdě, i mezi komunitou filmových kritiků. Osud populární novely Valji Stýblové se zdá být potvrzením těchto kroků. Mimořádné výkony Macháčkův a Brejchové v titulních úlohách berou dech i po desetiletích stejně tak jako dokonalá Svobodova režie. Příběh stárnoucího lékaře, pro nějž je mezní osud jeho dětského pacienta i otázkou po smyslu vlastního bytí, principů a hodnot, ke kterým se hlásil po celý svůj život., chce být - a také je - současně výzvou i naplněním. Rozcestí, na němž stojí, má proto - u mne tím SKALPEL jednoznačně získává - svou "uno" variantu: optimistický výhled pozitivně založený na službě lidem, bojem o jejich blaho a štěstí. V tomto ohledu až snový film připomíná německý příběh NA SHLEDANOU LENINE, v němž tvůrci virtuální reality, která se skutečností NDR nemá společného takřka nic s výjimkou vypůjčených kulis, podléhají mimovolně okouzlení ze svého výtvoru. Předlistopadová Svobodova tvorba v tomto ohledu znamená jeden z vrcholů tohoto druhu aktivit. Vrcholů, které - jako každá poctivá lidská práce - i dnes vzbuzují zaslouženou úctu, obdiv a vážnost. (28.03.2008)

Svobodova režisérská extratřída v mistrovsky vystavěném Nývltově scénáři a s hereckými výkony, které patří k nejlepším ve filmografiích hlavních hvězd. V daném formátu potom nevadí ani pouze asistenční výkony některých vedlejších rolí, které tak vlastně podporují ohnisko příběhu. Nezapomenutelný stylotvorný vnitřní hlas a stejně tolik vyřčeného pouhýma očima nad rouškou. Nevyumělkovaný lidský příběh s nenuceně důmyslným prostým slovem na téma důležitých věcí v životě a malých velkých vítězství. Poctivá práce, top českých filmů 80.let, 4-5* (13.11.2014)

Pseudofilozoficko-hluboké rozjímání, opocená čela a "národní umělec" Macháček vypouštějící ze svých úst odborné lékařské termíny, tak hrozně křečovitě, kdy prostě nešlo uvěřit tomu, že se jedná o naprostou jedničku ve svém oboru - neurochirurgie. Navíc ta spousta do příběhu (ne)násilně vložených "náhod" (shledání a operace nejlepšího přítele ze studií Mikeše či nemoc a smrt dcery nejschopnějšího kolegy docenta Krtka). Dozajista zajímavě natočené, ale mě to nebavilo. Bohužel. 50% (08.01.2011)

Československý psychologický film z nemocničního prostředí na oddělení neurochirurgie podle stejnojmenné knižní předlohy od Valji Stýblové. Vyprávění je zaměřeno na staršího lékaře, jehož jméno ve filmu nezaznělo a jenž provádí náročné operace v oblasti mozku. Hlavní postavu ztvárnil M. Macháček a jeho pracovní i soukromé záležitosti jsou doplněny svými nahlas vyslovenými myšlenkovými pochody. Neveselý a pochmurný snímek od J. Svobody vrcholí náročnou a téměř beznadějnou operací šestiletého Víti Uzla, od jejíž realizace dali všichni Macháčkovi kolegové ruce pryč. Ačkoli je zkušený neurochirurg značně unaven, neboť předchozí noc místo odpočinku byl povolán na akutní operaci nezodpovědného motoristy, pokusí se o záchranu chlapcova života. V dalších rolích se představili jeho kolegové v lékařském sboru R. Brzobohatý, V. Mareš či F. Řehák, Macháčkovu partnerku představovala J. Brejchová a přehlíženou lékařku Volejníkovou si zahrála polská herečka B. Brylská. V menší roli Macháčkova syna se objevil O. Pavelka. Starostlivého a obětavého dědečka, představujícího jediného příbuzného operovaného chlapce, naléhajícího na Macháčka, aby se do takřka beznadějné operace pustil, ztvárnil Š. Mišovic. V malé roli pacienta, někdejšího Macháčkova přítele ze studií, jsme mohli sledovat R. Lukavského. Soudím, že divácká atraktivita tohoto snímku není na vysoké úrovni, z filmu na diváka doléhá nepřívětivá a uspěchaná nálada, avšak nabízí bližší pohled na specializované nemocniční pracoviště s lékařskými kapacitami. (22.02.2019)