Strach jesť duše

Doufal jsem, že na konci najdu moře, pláž v barvě sněhové vločky a obzor, kde se Slunce bude rozpouštět do mořských hlubin, ale ne! Rázný konec bych přirovnal k cuknutí, když se tělo zdráhá usnout. A scénář k nadpozemskýmu vyjádření bolesti a k fackám života, protože jen ony nás můžou vykopávat do vyššího životního levelu. V barvě šedé se tam utápěla jedna chodba a jen tak bezděky tam taky stála bytost, Brigitte Mira, která, obuta v žlutě zářivých botech, byla v úžasným kontrastu. Závist - víra. Smutek - naděje. Láska - smrt. Fakticky ten film nevybočuje, ale jeho scénář mi otevřel bránici k nenávistným poznámkám k rasismu. V tu chvíli jsem zřejmě spolknul ďábla!! 85% (18.04.2010)

Dva roky po atentátu v Mnichově přichází Fassbinder se svou studií vztahu staré uklízečky a arabského muže ve středním věku, kteří spolu v "rasistickém" Německu započnou společné žití. Snímek, který může být aktuální i dnes, vyniká především vynikající povahokresbou všech postav, jejich vztahů, přetvářky nebo dokonce otevřené nenávisti. Neuvěřitelně autentické a nadmíru pravdivé... P.S. Zajímavé, že postavy zásadně nedopíjejí objednané pití. (12.06.2008)

Emmi nikdy nebyla dobrá Němka. Po válce si přece vzala Poláka. A skoro 20 let po jeho smrti se zamilovala do o 20 let mladšího Maročana. Co na to rodina, sousedé, kolegyně v práci? Ano, každý správný Němec je rasista. Dokud se nad tím nezamyslí. Pak třeba prodavač, který ji vyhodil ze svého krámku, prozře, protože přijít o pravidelnou zákaznici není dobré: „V kšeftě musí jít veškerý odpor stranou.“ Fassbinder naštěstí nestvořil černobílé postavy, takže ani Ali není žádný dokonalý muž bez chyb. A o to je celý film lepší. Vidět poprvé tento film uprostřed Němci vyvolané uprchlické krize tomu dalo další rozměr. (23.10.2015)

Mé první setkání s Fassbinderem. Těšil jsem se na to, ve výsledku jsem dost zklamaný. Měl jsem pocit, jako když koukám na nějakou nápodobu Kaurismäkiho, která mě ale svojí strnulostí nebaví, nýbrž přivádí do hrobu. Narozdíl od silně stylizovaných prkenných Kaurismäkiho romancí, se totiž Fassbinder pokouší dřevěné herectví svých postav propojit s určitým realismem (čím to je, nevím, snad jeho snahou o sdělení myšlenky divákovi?) a to se neuvěřitelným způsobem tře a výsledek tak dře. K tomu navíc přispívají strašné, opravdu hodně strašně postsynchrony, takže to celé chvílemi vypadá a zní jako scéna z dost divného retro porna. Tohle mě fakt obešlo obloukem. 4/10 (03.02.2020)

Geiální spojení mezivztahových problémů i mezietnických vztahů v kombinaci s generační výpovědí. Tohle všechno a ještě mnohem víc. Fassbinder si příliš neláme hlavu, jak co divák přijme a jak mu to co nejlépe naservírovat. Nahrne na nás emoce a nečekané situace, aniž by řešil, jak to divák zpracuje, udělá to zcela přirozeně. U jeho filmů nemám pocit, že už jsem něco podobného (asi 100 ×) viděla. Nevybírá si do hlavních rolí krasavce ani líbivá témata. Možná je mu i jedno, kolik mu film vydělá a na které příčce pomyslného žebříku se umístí. Prostě točí. A dělá to dobře. (17.05.2018)