Obsahy(1)
Jedinými protagonisty této nezvyklé podívané, v níž se dialogy prolínají s pantomimou, jsou revírník z románu Viléma Mrštíka Pohádka máje a doktor Zvonek Burke ze hry současného dramatika Ladislava Smočka Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho. Děj je velmi jednoduchý: tak jako každý rok přichází doktor Burke navštívit stařičkého pana revírníka, o něhož se stará pečovatelka Dobruše. V malé, nepříliš útulné místnosti prožívají oba přátelé neuvěřitelná dobrodružství, v nichž díky jejich fantazii mění úplně všední věci svou funkci, představy se stávají skutečností a vzniká tak bláznivý svět, v němž je možné všechno. Experimentální film, kde jde v podstatě o hru na hru, se zcela vymyká běžnému standardu barrandovské produkce a oprávněně zaujal kritiku i zasvěcené diváky. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (61)
Tak toto jel vlastně zfilmovaný záznam z inscenace Divadla na provázku:scény z divadelního představení jsou proloženy rozhovory obou hlavních představitelů o postavách revírníka z Mrštíkovy Pohádky máje a dr.Burkeho z Podivuhodného odpoledne od Ladislava Smočka.Místama jsem se bavil ale podle mě nevznikl ani věrný tak ani úplný dokument,ani nějaká svébytná umělecká hodnota.Pana Polívku sice moc nemusím ale když uvážím fakt, zas o proti jeho jiným vystoupením je toto celkem sledovatelné.Za 3,5/5. ()
Svým způsobem to je neuvěřitelně smutný film. Přestože to má komediální prvky a mnohá místa jsou legrační, je to vlastně film o konci života, o vzpomínkách, dokonce bych řekl o umírání. Druhý závěr k tomu nesedí. Občas proložený problesk do komentáře tvůrců a problesk z herectví do reality trochu narušuje narůstající smutek. Jinak je zpracování fantastické. Nejen úžasné herecké výkony, ale i samotný scénář a že se vše odehrává na tak malém prostoru, v jediné místnosti, a fantazie postav spolu s hereckými výkony film utáhnou. ()
"Eeh?!" (...) Asi nejvíc mi tenhle experiment připomíná některé z her absurdního divadla, speciálně v tom nekončícím cyklení (Audience, Havel). Zde Pecha a Polívka přejímají postavy z dvou divadelních her a zasazují je do vlastní meta-hry, kde míra zábavy a toho, co si odnesete závisí na tom, jak vás to, lidově řečeno, chytí za koule. Mě to v momentech bavilo, ale čím delší čas uplynul, tím odpadávalo i mé nadšení. Ale je dost zvláštní vidět, speciálně, Bolka Polívku v něčem tak artovém, v jeho přístupu, komedie je to místy hodně fyzikální (pantomima), někdy bylo hodně vtipné to přecházení ze hry k poznámkám ke hře "...počkej, tady přece musíš..." (apod.), protože já Bolka a jeho divadelní práci prakticky neznám (vím, že dříve vysílali jeho Manéž). Vždycky jsem ho znal jako Bohuša, a pak jako charakterního herce spousty skvělých rolí (který ale poslední dvě dekády citelně zpomalil a hraje jen takové ty vedlejší přicmrndávače). Tohle je zajímavá raritka. Ale, že bych měl potřebu ji doporučit, to asi ne, to si spíš pustím DJC. ()
Neskutečně nápaditý koncert pro dva, který stejně spolehlivě baví jako dokáže i dojmout. Neodolatelný slovní humor ("Ležím v kleči!") kombinovaný s bezmeznou "pantomimaginací" (průchod zamlženým lesem a především obtížná cesta na horskou chatu) vytváří skvělé dílo, ke kterému se budu stejně jako k Šaškovi a královně rád vracet, a to i ve chvílích, kdy mi nebude do smíchu. Funguje totiž dokonale. "Jste šťasten?" - "Jsem šťasten!" Krásné. ()
„Válíme se tu jako dva homosexuálové...!“ Tohle nádherné a svým způsobem i provokativní divadélko jsem si dnes připomněl jako připomínku právě zesnulého herce komika Jiřího Pechy. Jeho svérázný herecký dvou-koncert s Bolkem Polívkou je zde nezapomenutelný. Řekl bych, jedno z těch velice osobitých mistrovství humoru napříč československým divadlem a filmem, jaké zdaleka neosloví všechny a které často vyžadují od diváka speciální náladu... mne i po čase oba "dědkové" neskutečně potěšili. Kouzelně bláznivé setkání dvou přátel tady a teď, omezené jednak předem určenou dobou a koncem (jednou za rok u poslední leči), ale rovněž za dveřmi číhající stereotypní realitou - tu zde přímo stelestňuje civilní pečovatelka, která bez kouska fantasie narozdíl od dědků nevidí v místnosti se stromky a parožím žádný les, jenom pokoj s obrovským nepořádkem a zbytečnostmi. Obrovská smršť groteskních gagů, fiktivní střílení vzduchovkou z podlahy na druhou pohybující se vzduchovku s papučou navrch, dále napodobenina rybařiny se stejnou vzduchovkou místo udice... Úžasné! Nebýt těch barevných prostřihů na komentující herce v civilu, u B. Polívky v převleku zde úplně zapomínám, že je to ten stejný Polívka, který se (patrně nejen mě) zapsal do paměti producírováním se v často laciných a přiblbých komediích. Nemohu si pomoct, opakovaně jsem tu Poslední leč hltal každým douškem, přidávám pátou hvězdičku. Jinak si v duchu říkám, jak by tenhle film či spíše divadelní záznam vypadal, kdyby se alespoň některé scény natočily i v autentických lesních exteriérech. ,,To ne já... to ne tahleta zbraň! To příroda!" 90% (Československá filmová výzva: troufalka) ()
Reklama