Den cvoka

Absolutním vrcholem je pro mě scéna převzetí výplaty, která mě vždycky spolehlivě odrovná: "Neuvěřitelné. Ne, to nemůže být pravda. 8 let základní školy, 4 na střední. Potom 5 let vysokoškolských studií. Absolvoval jsem s vyznamenáním. 20 let praxe a tohle mi platí. Jako by mi někdo dal přes hubu! Do prdele, kurwa! Bratři polonisti, sestry polonistky! 130 nás bylo první rok. Mysleli jsme, že jsme ti šťastní. Že nás vzali do básnické školy...básnická škola. Ježiši, kurwa, do hajzlu! Přes pět let, tisíce stránek, mládí ztracené v knihovnách. A potom bída, bída a rozčarování. A potom beznaděj a starost pária. A bezbřehé pohrdání vlády, táhnoucí se od diktatury k demokracii, která učitele považuje za míň než odpad. Proč se každá vláda chová, jako bych byl nula? Demokrati nebo komunisti, pro všechny jsem jen smetí. Kurwa! Pod každou vládou se cítím jak zmlácenej pes. Proč nejsem hovado s klackem v ruce? Určitě by mě respektovali, hodit po nich cihlou. A přece jsme "solí země". Této země. Možná nejsme primitivní silou, diktaturami vždycky otřásali básníci. Tehdy nás potřebují slepé masy, co si nevidí dál než na špičku nosu. Které nevidí dál." Nevím, jestli je dobře, že u tohoto filmu prožívám něco jako katarzi z toho, že někdo dokázal vyjádřit způsob, jakým vnímám okolní společnost, protože mám obavy, že mě čeká podobný osud a že moje ideály vezmou za své jeden po druhém (ale to jen taková černá vize na okraj :). Brilantně ztvárněné neurotické rituály se mě naštěstí netýkají, zatím ("Sakra, zapomněl jsem si sednout. 1,2,3,4,5,6,7. Kurwa! Nepolíbil jsem Ježíškovy nohy!). Trpce pravdivý film o bolestné realitě. Zhlédnuto dvakrát a určitě ne naposledy. (22.06.2010)

Den cvoka, který není ale až tak úplně cvokem. Krize středního věku, frustrace celé v socialismu ztracené generace, hledání smyslu života, deprese povstávající z prázdna uvnitř vlastní existence, věčné prokletí západního intelektuála, totiž pochybování o sobě sama, syndrom vyhoření, ztráta hodnot způsobená odtržením od přírody a přivyknutím na městský způsob života, typická východoevropská ,,nasranost", desítky, ba stovky rituálů, které v podstatě jako jediné drží jedince při životě, onanování místo lásky, samota, vnitřní i vnější...to je Adaś Miauczyński, za jehož jméno je možno si dosadit tisíce, ba miliony mužských jmen indoevropského původu... Den cvoka, náš den... ,,Zabíjí mě samota, kterou jsem si způsobil sám." (25.11.2010)

Název je trochu zavádějící, jelikož hlavní hrdina není žádný "Rain Man" ani "Forrest Gump" ale ve své podstatě normální člověk, který dělá trochu podivné věci, které jsou ale pro něj naprosto běžné (některé opravdu bizarní návyky či vypořádávání s lidmi a situacemi, které nejsou tak úplně košér). Zvláštní ale docela zábavné dílo. (01.05.2012)

„Nikto a nič už na mňa nečaká. Nevidím žiadnu budúcnosť.“ Nadmieru výstižný, kritický obraz dnešnej modernej doby, kedy sú ľudia väzňami svojich stereotypov, len tak rezignovane prežívajú zo dňa na deň a všetky sny a nádeje, ktoré kedysi mali sa odrazu rozplynú. Hlavná postava je zatrpknutý muž v strednom veku, ktorého jediným zmyslom života sa stali tieto nezmyselné rituály. Prenasledujú ho len tie najotravnejšie spoločenské javy, ktoré nenávidí. Snaží sa pred nimi utekať, chytá sa slamky pri spomienkach na niečo, čo by to všetko mohlo zmeniť. Beznádej a depresia. Deň cvoka to všetko servíruje so značnou dávkou nadnesenosti, niektoré situácie sú dohnané až do absurdnosti a dávajú nám možnosť sa aj zasmiať. A pritom je to vlastne také smutné. (12.06.2013)

Veľmi lišiacky natočená výpoveď jedného mrzutého šialenca, ktorá sa síce snaží upútať svojim vulgárnym a prostoduchým humorom, ale oveľa zásadnejšou podstatou je obraz upadajúcej morálky a hodnôt spoločnosti nám tak príbuznej. Po čase si totiž uvedomíte, že možno on je nakoniec ten najnormálnejší široko-ďaleko a mrzutosť, či šialenosť, ktoré v ňom prerástli do extrému - sú vlastne len obrazom a chybou okolitého sveta. Abnormálne správanie a celú podstatu charakteru postavy hlavný predstaviteľ predviedol na oscarovej úrovni, rovnako tak príbeh nezaostáva a ja som sa veľmi cynicky pobavil. 80%. (04.10.2014)