Kono Oto Tomare! Sounds of Life

Tak co tu máme? Uťáplého kluka s brýlemi s problémy se sebevědomím, který má být kapitánem klubu. Drsného delikventa se zlatým srdcem s tragickou a komplikovanou minulostí. Sympatické a kouzelné děvče opět s komplikovanou minulostí. Další děvče s problémy s důvěrou a sebevědomím. Profesora (co dělá našemu klubu dozor) s komplikovaným vztahem k hudbě. Kamarády našeho delikventa, z nichž minimálně jeden (blonďák) má opět problémy se sebevědomím. Zkrátka to co vypadá jako sbírka případů pro školního psychologa a je nacpané hromadou (opravdu velkou) žánrových a příběhových klišé je překvapivě poměrně dobře fungujícím a sympatickým anime. Většina klišé totiž dobře funguje, dramatické chvilky jsou dramatické, postavy umí být cool i chápavé v těch správných momentech a tak jim Jeoffrey jako divák většinu času věří, že se vlastně v těch důležitých chvílích perfektně doplňují. Takže jsem si dokázal velkou část postav oblíbit, věřil jim jejich obavy a fandil jim při jejich boji dostat se se hrou na Koto co nejdál. Bohužel čím dál se v příběhu posouvám, tím víc je pro mě míra klišé stále víc viditelná a i zpracování těch klíčových momentů samotné hry (kdy má všechno vypadat jakože maximálně epicky) na Koto u mě trošku drhne a třeba to velké představení na konci 13. dílu, které mělo být v určité části jakože tím nejlepším z toho co zatím naše parta zahrála, ve mě na rozdíl od zdejšího obecenstva nic velkolepého vlastně ani nezanechalo a ani drama kolem Kudoa a jeho ruky (což je další velké příběhové klišé) už pro mě také nebylo tak dramatické, jak jsem byl zvyklý. Zkrátka v jednu chvíli pro mě bylo Kono Oto Tomare! TOP této sezóny, ale dojem a zájem u mě bohužel negraduje, spíš lehce upadá, což může být velký problém pro druhou sezónu v říjnu 2019. Ta první si u mě nakonec těsně udržela nějakých 8/10 (30.06.2019)

Dalo by se říct, že druhá série přináší jen jedno velké mama drama na pozadí příprav na kvalifikační kolo do regionální soutěže. Zní to opět hodně klišé a v podstatě se na první pohled jen začínají řešit další rádoby komplikované vztahy a minulost jedné z postav. Ale stejně jako v první sérii tady ta dramata a zvraty, díky sympatickým postavám, dobře fungující chemii a citu pro atmosféru, pořád poměrně dobře rezonují, nebo chcete-li vyznívají z velké části tak, jak si autoři i divák přeje. Já si to opět užíval, míra klišé už podle mého nebyla tak markantní, aby mi výrazněji kazila dojem, naopak to mělo momenty (třeba když byla jedna stará babča řádně usměrněná), které byly prostě vynikající. I to finální velké vystoupení tentokrát působilo mnohem lépe a uvěřitelněji (jako to nejlepší, co nám hrdinové zatím předvedli). Tedy mé obavy, že druhá sezóna u mě nebude už tak dobře fungovat, že se to utopí ve zbytečnostech, nebo nedej bože přestanu hlavním postavám fandit, se nenaplnily, spíš naopak a já si druhou sérii třeba i díky jedné z nových postav užil o trošku lépe, než tu první. 8,3/10 (09.08.2020)