Legenda o pianistovi

Scénář: Giuseppe Tornatore .. V momentě klavírního souboje dvou znamenitých pianistů skvostně dokonalé. Tato pasáž byla v podstatě vrchol filmu, no pro mě rozhodně. Klavír, piáno i jazz miluji, v tu chvíli je všeho dostatečně. Neméně v oblibě mám takové sentimentálně stavěné filmy. Prostě poctivý kus filmařiny opřený o retrospektivní vyprávění, výborný scénář i režijní uchopení a slušné herecké obsazení. Jo a ještě excelentní Ennio Morricone. (05.08.2008)

Opustený hneď po narodení v roku 1900, strávil celý život na lodi. Geniálny hudobný samorast, sebaistý a suverénny na palube, mimo nej však zmätený a stratený. Taký je "1900" v podaní Tima Rotha a vy mu to všetko veríte, lebo vám nedáva inú možnosť. K tomu výborná hudba a výsledkom je film, na prvý pohľad nenápadný, avšak o to zaujímavejší. (28.03.2004)

Moc pěkný film, s dokonalou hudbou a naprosto exceletní dvojicí hlavních herců. Také je to film nesmírně NAIVNÍ, při některých scénách toho bylo až moc, stejně jako ten konec filmu, ten je dosti...fatální... Jinak jedna z nejlepších scén je ta, kdy hraje devatenácet na pojízdném klavíru uprostřed bouře, a taky výborný Jazzový souboj s černochem, který ale podle mě vyhrál právě černý pianista. Jeho skladby měli mnohem větší šťávu než ta devatenáctky, i když byla zahraná rychle...........hudba.......to je oč tu běží! (02.12.2011)

Tornatoreho melancholická plavba přes Atlantik, na bouřlivých vlnách Morriconeho talentu je na první pohled dojemným příběhem výjimečného pianisty. Na pohled druhý ale nutí k zamyšlení, jaký životní příběh stojí za vyprávění a v jakých že to podmínkách se často velmi dobře daří upřímnosti a tvorbě. I přesto, že jde o pěkný zážitek co se režije a hereckých výkonů tyče, ústřední postavou tohoto snímku je pro mě jednoznačně Morricone. Bez jeho hudby by byl tento film poloviční. Zajímalo by mě, jak moc ovlivnilo Tornatoreho při výběru tohoto námětu vědomí, že bude moci spolupracovat právě s tímto hudebním gigantem. Jediné co bych filmu vytknul, je na můj vkus zbytečně dojemné finále. Přišlo mi, že se vyloženě nabízel optimističtější konec, který by sice pozměnil celkové vyznění filmu, ale mně osobně by přinesl větší požitek. / The Crisis - Ennio Morricone http://www.youtube.com/watch?v=LMDtYeKYhLQ (29.08.2013)

Vždycky ji někdo viděl první. Ameriku. Symbol Manhattanu, sochu svobody. Po 30 plavbách muset prodat trubku. Jen si naposledy zahrát. A pak totéž slyšet ze staré slepené desky. Rámec pro příběh o záhadném klavíristovi, který vlastně nikdy neexistoval. Kdo jen mohl nechat dítě v bedničce od citronů? Díky Bohu za soucitného topiče. Byť se smyslem pro humor při vymýšlení jména. Nomen omen. „Co je to máma, Danny?“ „Máma? Máma je dostihový kůň.“ Co mi vadilo, byl vypravěč Pyško. Pořád se mi tam pletl Bruce Willis. Osudy lidí jsou spjaty s osudy lodí, klavírů, nahrané desky s melodií. Skvělá jízda za klavírem v bouři, pod křišťálovým lustrem, s lahví šampaňského přímo od ledu. Tajemný příběh se rozvíjí a košatí. Max dělá pro záchranu přítele maximum, stará rezavá loď až bere dech. Její světla a stíny, zvuky, houpání, skrýše, ztracený lesk. Film pak plný hudby, skvělých klavírních výkonů. Klobouk dolů před Morriconem, je netypický, nevtíravý. A závěrečná píseň tandemu Morricone – Roger Waters lahůdkou. Zbývá prostor pro fantazii diváka, pro snění, představy. 1900 mne fascinoval už před lety a nyní dvojnásob. Zažloutlá kamera, dobové oblečení, staré fotky. Odlesky hladiny v kabinách, záběry na klávesy, moře, pěnu na vlnách, lesk a elegance, špína a nepořádek. Souboj klavíristů gradující cigaretou zapálenou o strunu. Jsou věci, o kterých není snadné psát. Některé je lépe vidět. A slyšet. Jednou nestačí. „Dobrý příběh má větší cenu než stará hudba.“ (23.08.2008)