Anna Karenina

Snímek, který si viditelně užívá svou dramatickou polohu, aniž by ji jakkoli nadužíval či dokonce zneužíval. K námětu přistupuje s pokorou, ale to mu nebrání v tvůrčím rozletu, takže je schopný utáhnout prakticky cokoli - jednotlivé postavy se v jeho podání vymaňují ze zajetí stříbrného plátna a jejich charaktery získávají třetí rozměr. Každá z nich má své dobré i méně dobré stránky a jejich příběhy jsou orámované i svázané povahou časů, v nichž se zrodily, aniž by ztratily na aktuálnosti ... 4,5* ----- !!! MOŽNÝ SPOILER !!! ----- Popravdě ... nemyslím, že nešťasný osud Anny Kareniny zpečetila jen dobová morálka, která velela "lepší" společnosti vyobcovat hříšnici ze svého středu a odsoudit ji tak k poněkud osamělému životu, probouzejícímu obyčejně trudnomyslnost a všeobecnou nespokojenost s vlastním údělem. Ocitla se v područí své nenasytné a trochu majetnické lásky, jejíž projevy by žádný chlap dlouho nevydržel ... odloučená od milovaného synka ... s malou dcerkou, k níž si patrně - zaslepena citem k Vronskému - nedokázala vytvořit bližší vztah (dítě bylo zachycené jen v letmém záběru kamery jako podružná, nepříliš důležitá rekvizita). Závěr se tudíž zdá být logický a nevyhnutelný ... přesto by vás v žádném případě neměl inspirovat, protože na můj vkus je zvolené řešení až příliš definitivní. (25.08.2017)

Konečně zpracování, ve kterém je Vronskij hezčí než Karenin... (přičemž, ne že by ten na svá léta vypadal špatně.) K filmu téměř nemám výhrad, občas mě trochu iritovala Taťjana jako Anna, ale rozhodně méně něž Keira, kupodivu mi nejlépe do této role sedla v tv verzi z roku 2013 Vittoria Puccini, (již jsem málem vynesla v zubech jako Mary Vetseru v Korunním princi), ale snad až v tomto zpracování mi došla tragédie všech zúčastněných a docenila jsem nádherně vykreslené jednotlivé postavy, z nichž každá měla nějakou nosnou vlastnost (zmíním např. lehkomyslnost Vronského nebo zásadovost až upjatost Karenina) ale rozhodně k nim měli i spousty dalších, takže nevyzněly černobíle (např. Karenin se sebou nechal pěkně manipulovat a Vronskij se zase docela ve vztahu snažil), čehož si já nesmírně cením a myslím, že právě tohle odpovídalo i románu (já si ho vážně budu muset přečíst). S Levinem jsem sice také byla nejspokojenější s tím nejnovějším, v podání von Thuna ( a nečekejte, že to nějak racionálně vysvětlím, už z pohledu na něj je to totiž jasné), ale celkově může toto sovětské o nejlepší zpracování soupeřit jen s verzí Garbo, Rathbone, Marc z roku 1935. (28.02.2015)

Jestli se vůbec tak rozsáhlé dílo stavící na popisu vnitřního světa postav dá věrně převést na plátno, tak v téhle klasické adaptaci pro to udělali maximum. Prostě vystříhané hlavní scény, tak jak jsou - ale smysluplně převedené, slušně zahrané, s pořádnou výpravou, dobrým doprovodem. Není tam všechno, ale to by ten film musel být tak 5x delší. Já jsem spokojený. (12.02.2021)

Taťjana Samojlova samozřejmě není Garbo, která svými dvěma vynikajícími verzemi má na Kareninu patent, ale hraje lépe, než před deseti lety v Jeřábech táhnou. Toto dvojdílné zpracování mě osobně překvapilo svojí živelností, dramatičností a požitkářstvím. Má hodně co do sebe vnímat tento barevný širokoúhlý film, který dělá sovětské kinematografii mnohem lepší jméno, než by se dnešní divák mohl nadát. DVD od Řitky ovšem nabízí hrozitánskou kopii, vybledlou a v ořezu, takže renesance se film opět nedočká. (10.02.2011)

Literární klasika je zpracována klasicky...nudně. 1) Dřevo v krbu praská, čas hodiny poklidně odbíjejí a já louskám pomalu azbuku, písmenko po písmenku. Vhodné do nekonečného ruského časoprostoru, kdy si každý rok přečtu jeden román a jedinou alternativní zábavou je návštěva místní opery. 2) Nezpochybňuji kvality literární předlohy ani filmu, jen se nějak nemohu dostat do doby a jejích norem. 3) Něco si přece odnáším: Prosím Boha, aby mně neodepřel radost odpouštět. (18.09.2016)