V roce se třinácti úplňky

Film, který v mé soukromé hitparádě depresivních filmů jasně vede. Hravě trumfne i taková esa, jako je "Saló" nebo "Tanec v temnotách". Filmařsky je to rozhodně výborný snímek, má silné téma a upřímnost výpovědi mu nelze upřít. Zároveň ve mně ale už od úvodní scény v parku vyvolával silný odpor a pocitů hnusu jsem se nedokázal zbavit až do konce. Scéna z jatek, do jejíchž syrových záběrů zní hlas hlavního hrdiny(ky) - to je jeden příklad mně nemilé estetiky za všechny. Fassbinder nikdy nebyl optimistický autor, jeho filmy mám přesto rád, ale tenhle nejmíň. (25.08.2007)

Rainer Werner Fassbinder vládne schopností klást pocity bytostně lidské, tedy ty jež máme všichni bez rozdílu, nad nejrůznější národní, třídní, rasové, sexuální, gendrové a jiné třenice, což vám velmi usnadňuje jakékoli vcítění - vše je přirozené, přesto, že z racionálního hlediska dost bizardní. Jeho gayové nikdy nejsou gayové, jeho transexuálové nejsou transexuálové - jsou především lidmi, což se ve filmu vidí zřídka. S tematikou jiné sexuální preference je to podobné jako s tzv. ženskou literaturou - literaturou pro ženy a tou, kterou ženy samy píší - obojí až na čestné vyjímky podivně stylizované. Bohužel. (22.11.2008)

Fassbinder se nejen tímto filmem jeví jako průkopník mapující situaci sexuálních menšin. A nejen jich, ale odcizení vůbec. ä také možností a limitů toho, co i nejsilnější člověk dokáže snést. Mezních situací v našich životech je vždy víc než jen ta jedna jediná. Ale jen jedna je ta, která je oním pomyslným jazýčkem na vahách. Mechanismus osobnostní destrukce, vedoucí k nevyhnutelné katastrofě, je tu zachycen téměř laboratorně a současně položen do tehdy zvlášť palčivých německých kontextů. Je těžké říci, jakým dojmem působí pohled na zpackaný život transsexuální bezradné ženy, která je současně otcem rodiny i poloviční "námezdnou ženou" nejvíce se děsící prázdnoty a otupělosti, do které se postupně propadá svou stupňující se osamělostí. Chorobopis je perfektní, anamnéza dokonalá. Terapie zato chybí přímo křiklavě. A deprese, která z toho všeho pramení, je cítit i dnes. Je to hořká, trpká dokonalost. (23.02.2012)

Fassbinderov asi veľmi osobný film, ktorý bude ťažšie stráviteľný aj pre jeho priaznivcov. Vyžaduje maximálnu sústredenosť a asi aj viaceré pozretia, pretože je napechovaný množstvom rýchlo podánavých myšlienok v nie zrovna ľahko pochopiteľných frázach. Zápletku nahrádza filozofovanie, napriek tomu to nie je ťažkopádny film, jeho dĺžka mi vôbec neprekážala. Nereálnosť situácií a chovanie postáv sú tu dovedené takmer do extrému, čo pre mňa paradoxne predstavovalo ten najzaujímavejší faktor filmu. Trochu mi pripomenul neskoršie, málo divácke Godardove filmy. Dávam nižšie hodnotenie, pretože Amok a Martha boli ľahko pochopiteľné a uchopiteľné hneď na prvý krát. (04.11.2012)

Fassbinder tento film natočil krátce poté, co jeho přítel Armin Meier reagoval na jejich společný rozchod sebevraždou. Film sleduje posledních pět dnů života Elvíry Weisshaupt, která byla ještě před léty mužem. Ke změně pohlaví se (tehdy ještě) Erwin rozhodl kvůli neopětované lásce k excentrickému podnikateli s koncentráčnickou zkušeností Antonu Seitzovi. Elvíra své poslední chvíle tráví chozením po Frankfurtu nad Mohanem, při kterém potkává staré známé a rekapituluje život, až nakonec zjišťuje, že již nemá cenu žít. Film obsahuje tolik úrovní (politická, společenská, osobní), že je divák během jednoho zhlédnutí nemůže všechny ani registrovat, natož plně pochopit. Co se týče stylové stránky, najdeme zde všechny Fassbinderovy "trademarky" - výrazné rámování obrazu, časté užívání zrcadel, nediegetický zvuk... Film, na který se můžete dívat znovu a znovu, aniž by ztrácel na síle. (03.04.2007)