V roce se třinácti úplňky

Fassbinder se nejen tímto filmem jeví jako průkopník mapující situaci sexuálních menšin. A nejen jich, ale odcizení vůbec. ä také možností a limitů toho, co i nejsilnější člověk dokáže snést. Mezních situací v našich životech je vždy víc než jen ta jedna jediná. Ale jen jedna je ta, která je oním pomyslným jazýčkem na vahách. Mechanismus osobnostní destrukce, vedoucí k nevyhnutelné katastrofě, je tu zachycen téměř laboratorně a současně položen do tehdy zvlášť palčivých německých kontextů. Je těžké říci, jakým dojmem působí pohled na zpackaný život transsexuální bezradné ženy, která je současně otcem rodiny i poloviční "námezdnou ženou" nejvíce se děsící prázdnoty a otupělosti, do které se postupně propadá svou stupňující se osamělostí. Chorobopis je perfektní, anamnéza dokonalá. Terapie zato chybí přímo křiklavě. A deprese, která z toho všeho pramení, je cítit i dnes. Je to hořká, trpká dokonalost. (23.02.2012)

Fassbinder je citový vyděrač a navíc nositel morálních poselství, která ovšem svému divákovi předkládá s elegancí úderu pěsti nebo kopance do břicha. Samozřejmě na tom, co sděluje, je pořádný kus pravdy, jenže s jeho melodramaty mám často problémy a v tomto případě mi to navíc ani trochu neulehčil. Jeho hrdina je sice chudák, kterého je nutné politovat, ale zároveň je i notně nesympatický, slabošský a nerozhodný - a zároveň neskonale naivní. Film na silně přetaženou stopáž a některé scény jsou natočené těžkopádně. Některé naopak bravurně, ale vyvolávají tak tísnivý pocit, že je to ve finále kontraproduktivní. K nim patří např. dlouhá pasáž, kdy kamera na jatkách sleduje zabíjení, stahování, vyvrhování a porcování zvířat. Režisér chce vyvolat pocit maximálního odcizení a deziluze. Daří se mu to tak dobře, že vznikl z mého pohledu silně depresivní, nepříjemný film se stejně nepříjemným hlavním hrdinou, který intenzivně pracuje na své zkáze. Fassbinderův film je sice o problémech se sexuální identitou, ale v první řadě je to film o vyrovnávání se se svou minulostí a minulostí celé společnosti. Celkový dojem: 40 %. (02.12.2009)

Tento film je nekompromisně experimetnální a brutální. Dokud se Fassbinderovi daří udržovat dějovou linii ve smysluplné rovině, tak vše funguje, ale v závěru se smysl vytrácí a zůstává jen neochvějná vůle tvořit nevídané. Jako by se ze snímku postupně vytrácel smysl pro uměřenost. Ale film rozhodně obsahuje několik nezapomenutelných scén. Například když Elvíra vypráví historii svého vztahu, která je obrazově doprovázen porážením krav. Nebo dlouhá scéna ve která hraje prim televize. V ní se střídá záběr sexuálních hrátek Evlíry a jejího expřítele, pak scény z nějakého filmu, jež nápadně připomínají konec jejího vztahu, reportáž o Pinochetovi a komentář samotného režiséra. Od této scény se ale všechen smysl jako by rozpije do nezřetelna. Scéna kdy muži napodobují scény z muzikálu už mi přijde tak trošku moc. Škoda, že režisér neudržel svůj chtíč po rozbíjení tradic trochu na uzdě. Přesto se jedná o nezapomanutelný zážitek a to také díky hercům a jejich absolutnímu nasazení, a také díky kameře a střihu. (18.05.2009)

Fassbinderov asi veľmi osobný film, ktorý bude ťažšie stráviteľný aj pre jeho priaznivcov. Vyžaduje maximálnu sústredenosť a asi aj viaceré pozretia, pretože je napechovaný množstvom rýchlo podánavých myšlienok v nie zrovna ľahko pochopiteľných frázach. Zápletku nahrádza filozofovanie, napriek tomu to nie je ťažkopádny film, jeho dĺžka mi vôbec neprekážala. Nereálnosť situácií a chovanie postáv sú tu dovedené takmer do extrému, čo pre mňa paradoxne predstavovalo ten najzaujímavejší faktor filmu. Trochu mi pripomenul neskoršie, málo divácke Godardove filmy. Dávam nižšie hodnotenie, pretože Amok a Martha boli ľahko pochopiteľné a uchopiteľné hneď na prvý krát. (04.11.2012)

Fassbinder tento film natočil krátce poté, co jeho přítel Armin Meier reagoval na jejich společný rozchod sebevraždou. Film sleduje posledních pět dnů života Elvíry Weisshaupt, která byla ještě před léty mužem. Ke změně pohlaví se (tehdy ještě) Erwin rozhodl kvůli neopětované lásce k excentrickému podnikateli s koncentráčnickou zkušeností Antonu Seitzovi. Elvíra své poslední chvíle tráví chozením po Frankfurtu nad Mohanem, při kterém potkává staré známé a rekapituluje život, až nakonec zjišťuje, že již nemá cenu žít. Film obsahuje tolik úrovní (politická, společenská, osobní), že je divák během jednoho zhlédnutí nemůže všechny ani registrovat, natož plně pochopit. Co se týče stylové stránky, najdeme zde všechny Fassbinderovy "trademarky" - výrazné rámování obrazu, časté užívání zrcadel, nediegetický zvuk... Film, na který se můžete dívat znovu a znovu, aniž by ztrácel na síle. (03.04.2007)