Všade dobre, sám doma najlepšie

Původní Sám doma je nestárnoucí vánoční klasikou. Pokračování s podtitulem Ztracen v New Yorku poté rozhodně ostudu původnímu snímku neudělalo. Což se bohužel poté nedá říct o Sám doma 3, 4 a 5. O těch jde nejslušněji, že jde o pohromy a časem se ukázalo, že navazovat na původní Sám doma prostě není jednoduchá práce. Jasným důkazem je tomu i šesté Sám doma s názvem Home Sweet Home Alone. Kdo zakoupením značky studiem Disney doufal v návrat ke kvalitě, čeká ho bolestivá realita.   Je to dle očekávání příšerné. Archie Yates byl možná velmi roztomilým klučinou v Králíčku Jojovi, role kráčející ve stopách Kevina McCallistera mu ovšem prostě nesedí. Právě i casting Macaulaye Culkina tehdy hrál roli v tom, že se původní Sám doma stalo ikonickým hřejivým vánočním příběhem, kdy je velmi snadné neztratit zájem o Kevinovy opětovné konfrontace s Harrym a Marvem a každé Vánoce se k nim vracet. Tím novým ikonickým rodiným filmem by nejspíš chtělo být i právě Home Sweet Home Alone. Jenomže je to v mnoha ohledech předem prohraný boj.   Režie se chopil Dan Mazer, scenárista Dítěte Bridget Jonesové, ale také režisér komedie Děda je lotr. Prostě tvůrce, který nemá s rodinnými komedii žádnou zkušenost a především zkušenost s vedením dětských herců. Jeho kořeny scenáristy u filmů Sachy Barona Cohena jako Ali G a Borat jsou poté poznat například ve scéně, kdy se malý klučina snaží hrát na Tonyho Montanu s tím rozdílem, že místo spousty kokainu zkonzumuje spousty sladkostí. Asi to mělo být vtipné, citování Zjizvené tváře je ovšem z principu tak trochu zvláštní.   Nejsnesitelnější je Home Sweet Home Alone v momentech, kdy se snaží být alespoň částečně svá. Většinu času bohužel ovšem především variuje původní film. Vybudování ústředního konfliktu mezi Maxem a jeho matkou je v porovnání s původním filmem vyloženě směšné, o poznaní horší je to poté ještě s novou dvojicí zlodějů. Rob Delaney a Ellie Kemper se sice snaží, na Joea Pesciho a Daniela Sterna z původních filmů ovšem nemají ani v rámci charizmatu a ani v rámci zábavnosti. I proto, že se zde pokouší scenárista Mikey Day dát záporákům jakousi formu motivace, která ovšem opět opravdu nefunguje.   Obsazení hlavního hrdiny bohužel přináší spousty problémů. Macaulay Culkin byl sice roztomilý, měl ovšem jasně zrakovým vjemem odvoditelnou i formu rošťáctví. To Archie Yates je pouze roztomilý a jako rošťák působí nevěrohodně. Zpětně poté divák musí ještě více ocenit scénáře Johna Hughese k původnímu Sám doma. I zde sice hlavní dětský hrdina prováděl rošťárny a využíval potenciál dítěte v momentě, kdy zůstává sám doma, skrze příběh ovšem postupně přicházeli témata síly rodinných pout a toho, že si nejvíce vážíme teprve toho, co ztratíme.   I separátní linka matky v podání Catherine O’Hare má v původním filmu neskutečnou sílu, zde je ovšem matka hlavního hrdiny v podání Aisling Bea využívaná jen pro vtipy, které mají být vtipné, protože má matka pochopitelný panický strach o své dítě. Příběh Home Sweet Home Alone v sobě nemá žádné emoce i přesto, že se snaží, aby ty emoce obsahoval. Ovšem o ty emoce se snaží tak neskutečně neschopným způsobem, že je to vlastně celé strašně k pláči.   Od začátku je jasně nastavené, že nás úplně nečeká to samé, především v rámci práce se záporáky. Celé se to poté v závěru snaží o strašně dojemné finále, které je ovšem v rámci emocí naprosto prázdné, protože nic z toho vlastně nedává pořádnou váhu. O jistý závan nostalgie se poté tvůrci pokouší i návratem postavy Buzze McCallistera v podání Devina Ratraye, i jeho cameo je ovšem vlastně navíc a vůbec by ve filmu nemuselo být. A je navíc využito i k jednomu momentu, který by v rodinném filmu jednoduše neměl co dělat.   Zajímavé je také pozorovat, jak se změnil přístup. V prvních dvou dílech Sám doma si člověk může užívat, jak si Kevin McCallister maže dva lupiče na chleba, protože to jsou očividně zlí kriminálníci, kteří si nic jiného nezaslouží. Jenže Jeff a Pam jsou pojati jako lidé s poměrně lidskou motivací a když tedy dojde na to, že se i oni dočkávají od hlavního dětského hrdiny značné dávky utrpení, spíše než vtipné je to spíše vyloženě zlé. A v průběhu se vlastně často může v hlavě divákovi vyskočit otázka, zda ve finále není hlavním zlem ten krutý chlapeček s tváří neviňátka.   Hudba Johna Debneye je poměrně unylá a v závěru, kdy se snaží částečně čerpat ze soundtracku Johna Wiliamse z původního filmu je už jednoduše urážlivá. Řemeslná stránka poté působí do značné míry odbytě a levně a jde o jednoduchou otázku toho, že vše dobré na Sám doma zemřelo v roce 1992.   Já vlastně ani pořádně nevím, proč Home Sweet Home Alone dávám alespoň nějaké plusové body. Asi proto, že jde o lepší film než Sám doma 4 a 5, který se svými kvalitami vyrovná alespoň Sám doma 3. V případě těchto dvou filmů jde pak jen o volbu mezi kapavkou a syfilis. Masochisté si budou moci vybrat, zbytek radši půjde o kus dál. A doufat, že už se nikdo nikdy na úspěch původního Home Alone nebude snažit navázat. V tomto případě jsem osobně radši optimista než realista....... (13.11.2021) (menej) (viac)