Nakupovači peria

O Nákupčím peří se často píše, že je realistický. Ve skutečnosti není o nic realističtější než Šulíkův Cikán nebo Fliegaufův Je to jen vítr; pouze své cikány zobrazuje jinak, než jsme zvyklí, a to v nás vyvolává dojem zvýšené autenticity. V době politické korektnosti se jeví jako nezbytné uvažovat o podobných filmech v intencích „pozitivního“ (nebo naopak negativního) zobrazování minorit, což obvykle vede k dlouhým a často emotivním debatám. Nákupčí peří ovšem nezná politickou korektnost, a tak k cikánům přistupuje zcela bez předsudků – neváhá je spojit se všemi stereotypními vlastnostmi, které by nás mohly napadnout (krádeže, obecné sklony ke kriminalitě, impulzivnost, bujarost…), a zároveň se do nich naplno a láskyplně ponořit tak, až v nich sami nacházíme cosi neodbytně svůdného, lidského, pochopitelného, ale také smutného. Jde dle mého o vzácný případ filmu, který si neuvědomuje vlastní problematičnost, a proto ani nemůže být nařčen z jakékoli manipulace. Neukazuje sice věci realisticky, tedy „jaké doopravdy jsou“, ale jeho stylizace je zkrátka bezelstná. (19.01.2013)

Bora je agresivní typ, ve filmu zmlátí obě své ženy, načež zavraždí svého konkurenta Mirtu. Přesto se v tomto člověku najde místo i pro lásku. Chudý, bahnitý a jednotvárný kraj dokresluje sugestivní kamera, která ladí záběry do šedožluta. Ve filmu hraje spousta neherců, které doplňují zkušené osobnosti, jako Bata Živojinovič (Mirta) či Bekim Fehmiu (Bora), podávající životní výkon. (30.12.2007)

Nákupčí peří, se kterým režisér Aleksandar Petrovič sklidil velký mezinárodní úspěch, může být chápán jako jakýsi drsnější a realističtější předobraz pozdějších populárních filmových fresek o cikánských komunitách. Petrovič do centra dění vkládá mladého rebelského nákupčího peří, ztvárněného typově přesným Bekimem Fehmiu a rozkrývá tak propletenec rodinných a pracovních vztahů v komunitě. Film se zaměřuje zejména na zmiňovanou neobyčejnou realističnost (podporovanou blátivými exteriéry), avšak nechybí ani několik stylizovaných a velmi vtahujících, magnetizujících okamžiků – zejména vynikající, až éterická scéna s cikánkou zpívající píseň Djelem, djelem v podání Olivery Katariny, kde ona jakási vrozená melancholie v kombinaci s náhlým propukáním divoké radosti či hněvu přímo tryská z plátna. (18.01.2013)

Realistický vhled do drsného života Romů, natočený v oblasti Vojvodina, se po oceněních v Cannes, další nominaci na Oscara a prodeji do desítek zemí stal úspěchem Petrovićova objektivizovaného, přesto plnohodnotně zaníceného autorského pojetí, v němž tentokrát (spíše posmutnělé) cikánské písně doprovází epizody vzájemných svárů, podvodů, soupeření, vztahů i odplat a namísto spíše bezstarostné, idealizovanější atmosféry pozdějších Kusturicových „cikánských“ filmů v příběhu dominují kontrasty temperamentu a existenciální tíže skutečných životních podmínek, spontánnosti povah, vedoucích přes vášeň k násilí a tragédiím. Figurou, na kterou se soustředí pozornost, je přitom podvodný zkupovatel peří Bora (Bekim Fehmiu), jenž odolává místním konfliktům i policii a svým (belmondovským) šarmem získává srdce dívky Tisy, ačkoliv je sám ve svazku se starší zpěvačkou Lenče. Syrový a narativně rozvolněný vývoj přitom zahrnuje i střet s bílou civilizací, když se Tisa snaží dostat do Bělehradu (a je cestou zneužita a bezohledně pohozena cizími řidiči dodávky). Hodnotu, jež má viditelně i dokumentaristický ráz, stvrzuje pak závěr snímku, kde srbští policisté ve vsi pátrají po zmizelém Borovi a do popředí se dostávají autentické záběry místních lidí. (03.01.2013)

Nepochopil jsem, co je na tomto filmu sugestivního, i romance jako označení vztahu 2 hlavních protagonistů mi přijde jako docela silné slovo (nehledě na to, že sympatie k hlavním hrdinům byly v mém případě na nule) . Až na pár zajímavých scén (jako třeba souboje na nože) mě mnohokrát přepadla nuda, což u stopáže trvající cca hodinu a půl rozhodně není v pořádku a určité zklamání z očekávání vzhledem k pověsti snímku se zde také podepsalo, takže pouze 2*. (26.09.2012)