Bota jménem Melichar

Zatím nejspíš nejlepší česká komedie, která opravdu pobaví každého kdo zažil školu v 80. letech. Tehdejší oblečení stálo za to, jak vidím :)). Jinak zemědělské práce, sběr kaštanů a nošení přezůvek také stojí za usmání se. Každopádně již se nezmiňuju o krádežích v šatnách .. Vždy na tento film vzpomínám s úsměvem. (02.07.2007)

„Hofmanka, já padám!“ Rozhodně se neřadím do zástupu pseudointelektuálů, kteří vyráží do ulic s transparenty typu „už ani trošku Trošky“ nebo zděšeně vyhazují z okna televizní přijímače, když se TV Nova rozhodne podesáté v roce zopakovat sérii Slunce, seno a tak dále, ale ruku na srdce, nic lepšího než Botu jménem Melichar už Zdeněk Troška nezplodil a když si projedu jeho filmografii posledních deseti let, tak už asi ani nezplodí. Rodinná komedie, kterou můžete reprízovat v deset hodin dopoledne, kdy jsou před obrazovkou nastoupeni ti nejmenší, stejně tak jako v prime timu padesátiletému jeřábníkovy patří jistojistě do škatulky k filmům, jenž můžete vidět stokrát a vždycky vás popis Radima Dochleby, jak doma z pokoje do kuchyně chodí přes předsíň a ne přes náměstí, čímž si nenašlapou a neprší na ně, zaručeně shodí z gauče. Á propó, Radim Dochleba ztvárněný Davidem Rauchem (království a půl princezny tomu, kdo má prsty v jeho obsazení)……nevím, jestli mám litovat toho, že šlo o jeho osamocenou hereckou příležitost nebo si užívat jeho mladický koncert. A jim vyřčené hlášky a hlášky z úst jeho hereckých kolegů……ty dělají z „Boty“, co se týče této stránky, jeden z nejplodnějších tuzemských kousků, srovnatelný například se Sněženkami a machry. Pane Troško, princezny Janěnka a ze mlejna určitě patří k našim nekrásnějším pohádkám, bez vašich letních komedií si programový ředitelé už drahně let nedovedou představit své televize, ale Bota jménem Melichar byl vrchol a z vrcholu vede pouze jedna cesta………cesta dolů. (07.05.2013)

Troška se toho filmu ujmul, protože nikdo jinej ho točit nechtěl. Však ani nenapsal scénář a možná právě proto se jedná o snesitelnou záležitost, která ovšem člověku v hlavě moc dlouho nezůstane a i těch 71 minut se zdá být dlouhých. 80.letá se tady projevují tím nejhorším způsobem. Petra Kotvalda si připomeneme Holkami z naší školky a pak nějakým pro mě neznámým (a ještě horším songem.) Fuj! No buďme rádi, že se to obešlo bez Míši Davida. (27.06.2019)

// Jedinný Troškův film, který lze sledovat aníž bych přitom začal krvácet z očí případně si musel píchat silné halucinogenní látky, které by mi pomohly se přenést přes tu neskutečnou bolest, způsubenou sledováním nahých šedesátiletých bab, posloucháním sexuálně-infantilních rádobyvtipů a vnímáním nadšených reakcí z mého (mnou nikdy nepochopeného) okolí. Fuj, o čem jsem to předtím mluvil? (05.05.2013)

Přijde mi, že se obecně v těchto českých filmech z prostředí škol příliš tlačí na pilu. Nebo byly třídy opravdu plné uřvaných pitomců postrádajících respekt? Nemyslím si. O 15 let později tohle za mě nebylo ani zdaleka. Ale berme to jako fikci. Koukat se na to dalo, za nejlepší část považuju tu závěrečnou. 60% (11.12.2018)