Z pekla šťastie

Tížko můhla mít tato troškádka příhodnější zakončení, než je korunovace hostinského Jandáka králem. Síce šem k tomu usedal s předsudky (očekávaje cosi esenciálního), sice šem se od určité chvíle nemůhl až do konce zbavit pocitu potřeuby se pořádně podrbat (nejlípe rejžákem), přesto mám své hodnocení za zcela objektivní, zvlášť když autor o ten odpad žadonil čím dál tím vehementněji. Potřeba drbání jaksi neodpovídá zřejmému záměru díla, které celé vyznívá (v celku i v detailech) jako reklama na dobrý, hřejivý pocit. Závěrečný záběr už byl přímo toxický. Pokud jsou cílovou skupinou žákyně pomocných škol a jiné divačky jihoamerických telenovel, nemám námitek, za svoji dceru však žádám pro autora doživotí. Z nejrůznějších (filmových!) pohádek posbírané motivy přetavené v nestravitelný cukrkandl, splácané způsobem, jehož neumětelství (i kdyby jen ten strašný střih – nejen záběrů, ale i postupu scén a celého děje) se marně snaží skrýt pod dojmem "výpravnosti", která spočívá v kombinaci kostýmové opulence obludných rozměrů a bez ustání se střídajících nalakovaných dramatických zápletek. Kouzla a „pohádkové efekty“ hýří jako nějaký splašený ohňostroj. Nejde o to, že by jich tu bylo příliš, ale jak moc a moc se chtějí předvést, jak se před divákem nakrucují: my jsme pohádková kouzla, podívej, jak jsme hezoučká a co umíme; naším jediným smyslem je tvořit českou filmovou pohádku. „Českou filmovou pohádku“, oznamují úvodní titulky, co že se to tu uvádí. Samotný vzhled těch titulků napodobuje úvodní titulky „klasických skvostů“ z 50. let (srov. i to stínování písmen). Jen něco je tu navíc: ten zlověstný stín naznačující tvar srdce (na červeném podkladě!). Troška prostě „navazuje na tradici“, ovšem způsobem, jakým nám obchodní řetězce coby „staročeské“, „babiččino“ apod. nabízejí falešný šunt. Co si Troška vypůjčil komického, zbavil vtipu, co si vypůjčil vážného, zbavil závažnosti, co smysluplného, zbavil smyslu, aby divákům naservíroval nějaký ten Tesco Value přeslazený a přibarvený éčkový sajrajt. Jelikož je ale o takové zboží v českých zemích, jak známo, trvalý zájem, nelze jeho dílo odbýt bez náležité interpretace, navíc když přece jen přichází s čímsi velmi původním. (Neznám ovšem Drdovu předlohu, tudíž všechno přičítám naslepo Troškovi. Může být, že Troška geniálně ukázal jistou odvrácenou stránku drdovských pohádek. Jak to potom srovnat se skvostnými Hrátkami s čertem, nevím.) Tedy ta originalitka: všeobecný zákaz konzumace masa. Nucené vegetariánství jako symbol útisku. V Pyšné princezně se nesmí zpívat, komoušům stačilo, že lid na maso nemá, tady se rovnou nesmí. Že si královský palác hýčká ve svém podzemí vyžírajícího draka, je velmi zajímavé. Troškův film však nevyznívá jako protitotalitní podobenství, nýbrž naopak předčí veškerou proletářskou ideologii komunistických pohádek. Nikde jinde není kontrast dobroty a bodrosti lidu vůči zlovolnosti a směšnosti vrchnosti tak slizký a podbízivý jako zde. Sociální situace pohádky přesně odpovídá pohledu čtenáře Blesku: na jedné straně „normální lidi“, jimž je zamezen přístup k blahobytu, na druhé straně všežravá horní vrstva, jíž jako celebritka vévodí rozmarná princezna. Kde je zakopán pes? Inu v zámeckém sklepě. A kdo to vyřeší? Parta kamarádů vystřižená z reklamy na české pivo. Vše vrcholí revolucí, lid s cepy svrhává veličenstva do řeky. Nechybí tehdejší vítěz nad Gottem, aby bylo vidět, že i smetánka má své vlastní starosti. Honza a Markytka zvlášť stojí za pozornost. Honza každým coulem jako z trilogie Slunce seno, klidně tam místo něj mohl být Venca Konopníkojc (srov. zvláště jeho reakci na uvěznění). Ale i ten Venca projevil vůči Miluně jistou resistenci, ne tak Honza vůči princezně. Narozdíl od Honzy Markétka alespoň vypadala sympaticky, avšak jen když mlčela. Když mluvila, nemohl jsem neobdivovat Troškovu schopnost dokonalého ztotožnění hrdinky s cílovou divačkou. Aby však Troška dosáhl skutečné dokonalosti, musel se uchýlit k nejednomu what-the-fuck dějovému momentu. Obzvláště podařená je právě Markytka tajně ujídající z odnášeného masa („jen kostičky jsem si lízla“). Tři kamarádi kde se vzali tu se vzali u táboráku v lese, bodejť by nešli s Honzou, když má ubrousku prostřise. Nelze pominout čerty – jde přece o z pekla štěstí. Nuže drdovštinu, již rozpoznáváme v motivu hnojařských blekotalů obývajících zapomenutou pekelnou destinaci, rozvinul Troška zcela v duchu své estetiky tak, že v jistém smyslu završuje vývoj čerta v „české filmové pohádce“. Ze zástupců pekelné mocnosti se definitivně stávají jacísi lesní skřítkové (bez dalšího), které nenapadne nic jiného, než dát své kouzelné předměty prvnímu buranovi, který navštíví jejich chýši (podobně bezdůvodné obdarování je i ve Třech veteránech, na čemž je nejlépe vidět, že když dva dělají totéž, není to totéž). Zatímco Vydrův starší čert je jakýmsi pokusem o retromodel (a v jiném kontextu by mohl být solidním navázáním na tuto tradici), mladý, troškovsky už typický, homoděj (jehož představitel se pokouší o polohu Jiřiny Bohdalové) je evidentně příslušníkem poslední degenerace. Dvojice je tak přesným rozštěpením Moučkova Matesa z Dalskabátů. Že mladého hraje na rozdíl od „malýho, ale šikovnýho“ z Princezny ze mlejna mužský herec, lze chápat jako Troškovo konečné zralé vyrovnání se s vlastní sexuální orientací. Vyjdeme-li však už od Jasněnky, sledujeme pozoruhodný vývoj tohoto typu postavy. V Jasněnce je mladá čarodějnice jednoznačně žena, hraná ženou a je jednoznačně zlá. V Ze mlejna je čertík postava tak nějak nejasně mužská, hraná ženou, a rovněž jeho charakter je nevyhraněný: poněkud protivný až škodolibý bezohledný chtivec, posléze však zvítězí jeho dobrá stránka. No a v Z pekla už je mladý čert mužský, hraný mužem a jednoznačně hodný (pro hlubší studium této problematiky odkazuji na průkopnický komentář type_B k Princezně ze mlejna a podotýkám, že jako tam, tak i zde máme ústřední hrozbu odvlečení milého od milé na vojnu, tedy do povýtce mužského kolektivu). V závěru pohádky mě pak autor usvědčuje z šovinistického homofobního stereotypismu, když nevěřícně hledím na královský šat Honzy – ženicha. Pozornosti psychologistických vykladačů by neměl na druhé straně uniknout model historické vojácké chlapáckosti, jak se zhmotňuje v postavách tří kamarádů, kapitána verbířů i velitele zázračných husarů (k čemu ovšem mají verbíři velkopansky elegantní lovecké psy, je mi záhadou). Pokud jde o kostýmy, krom už zmíněného mě také šokoval matrjošovský úbor zlé sestry (která se samozřejmě jmenuje „Dorota“). Že úloha „čertů“ úvodním obdarováním končí, nemůže nikoho překvapit. V tomto filmu jde jen o to, aby divák dostal co nejvíce známých ingrediencí (povýtce jde však vesměs o náhražky). Podobný účel má ostatně i Markytčina modlitba k Bohorodičce – to je sice ingredience neobvyklá, slouží zde však výhradně k posílení očekávaného chuťového efektu. Jedinou konstantně netoxickou komponentou v celém tom svědivém blátíčku byly oči L. Vaculíka, naznačující, že by mu snad mohla slušet zajímavá role v nějaké dobré pohádce. Také Hnipírko byl akceptovatelný. Potěšil projev slovesnosti v povelu „úprkem v prk“. Zcela úvodní záběry při žních byly hezké. Ale hned jak se na poli začne odvíjet první „dramaticka situace“, ohlašovaná dementní a mimořádně protivnou (a téměř pak už neumlknuvší) hudbou včelkomájovského krále K.S., je idylka pryč a film se závratnou rychlostí nezadržitelně řítí do odpadu. Úvod vůbec skýtá dostatek ilustrací kvalit pro tento film typických. Tak jedna dcera nabádá otce, aby si dal pozor na čeledína, že chce sbalit druhou dceru a vetřít se tak, chuďas, na statek. Načež otci oznámí, že si ho vezme sama (a ten to akceptuje, jako akceptoval i to první.) Nebo táž selská dcera neschopná připravit jídlo a ofrňující se při tom na otce hospodáře, potom noční vyhnání sestry (která si to nechá líbit). Tyto záležitosti by byly myslitelné, kdyby se film držel žánru pohádky jako typizujícího vyprávění kladoucího důraz pouze na podstatné prvky a nesnažil se působit dojmem výpravného kvazirealismu. Troška se celým filmem opravdu jeví buď jako úplné trdlo nebo jako gauner, jakkoli věřím, že to "myslel dobře". Každopádně mu vděčím za jeden z nejnezapomenutelnějších filmových zážitků, jímž provždy zůstane dojetím plačící Zázvorková s jitrnicí. Tedy přece jen povýtce "česká filmová pohádka". (02.06.2012) (menej) (viac)