Posledné metro

Co je to nespecifikovatelné NĚCO co mění klasický romantický příběh ve vynikající film?Je to vědomé jemné balancování na hranici divadelního kýče? Je to estetické a stylové propojení zkoušejícího se divadla s filmem samotným, díky kterému nerozeznáme realitu od divadla? Jsou to vynikající herci, jejichž charisma vám nedovolí z nich zpustit oči, ani když zrovna třeba jen nehnutě stojí? Je to asi všechno dohromady, ale pravý recept znal asi jen pan Truffaut... (16.07.2006)

"V Paříži se po jedenácté večer nesmí vycházet. Nikdo si nemůže dovolit zmeškat poslední metro..." V září roku 1942 byla polovina Francie okupována Němci a Truffaut do této doby zasadil jeden ze svých posledních filmů. Poslední metro je krásná variace na jeho starší snímek Americká noc; filmovou kameru vyměnil za prkna, která znamenají svět, a režiséra Ferranda vystřídal skrývající se ředitel divadla, autor a režisér Steiner. V tomto filmu však prim hraje především jeho manželka Marion (Catherine Deneuve) a mladý herec Granger (Gerard Depardieu). Snímek je metaforou přirozeného lidského odporu vůči utlačiteli a především také zobrazením obrovské lásky k divadlu, kterou "obyčejný" člověk chápe jen s obtížemi. Přitom právě kultura hraje nezastupitelnou roli v posilňování jakési národní pospolitosti. Podobně jako ve filmu Jules a Jim i zde se rozvíjí poutavý příběh vztahu trojlístku lidí - dva muži, jedna žena - který se odehrává na pozadí válečného strádání a zoufalé bitvy o divadlo, jehož přežití závisí na úspěchu připravované hry. Jako vždy vynikající režie (mého nejoblíbenějšího) Francoise Truffauta a skvělý Depardieu a Deneuve...v součtu pět hvězdiček. (03.08.2006)

Příběh z okupované Francie, kde je majitelka malého pařížského divadla Marion (krásná Catherine Deneuveová) nucena ukrývat ve sklepě svého židovského manžela, je sám o sobě vcelku zajímavý. Jsme svědky toho, jak se její osobní život, její starostlivost o manžela, mísí se životem na jevišti, kde se zrovna připravuje nová hra. Jsme svědky konfrontace dotyčné s tísnivou atmosférou doby, v níž prim hrají lidé šířící protižidovské nálady. A k tomu všemu hraje poměrně působivá francouzská hudba (mnohdy i dobová). Přesto tyto všechny klady mě film ale nějak příliš neoslovil. Zvláště postava Gérarda Depardieua mi moc sympatická nebyla a když v jeden okamžik dojde k jeho sblížení s Marion, nějak jsem moc nechápal, co na něm dotyčná viděla. Co jinak moc nechápu, je samotný název filmu, který vlastně se samotným příběhem vůbec nesouvisí a daná praxe jízdy "posledním metrem" v okupované Paříži, je pouze zmíněna v úvodu celého filmu. I v tomto směru jsem tedy očekával trošku víc. (28.09.2022)

Poslední metro je komerčně nejúspěšnější a divácky nejoblíbenější Truffautův film, kde se sešla silná herecká sestava v čele s herecky vyzrálou a navýsost půvabnou Catherine Deneuve a Gérardem Depardieu, který tehdy byl plný energie, charismatický a dosud neokoukaný. Přes nesporné režijní mistrovství a zajímavé okupační téma ale nemůžu dát plný počet hvězdiček, protože některé motivy ve filmu mi jednoduše nesedly. Funkční je ta část, která ukazuje svět pařížského divadla, herců a ostatních divadelníků a zároveň milostný trojúhelník mezi hlavními postavami, kdy manžel ukrývající se před represí jen bezmocně sleduje vznikající milostný vztah mezi svou ženou a jejím hereckým partnerem. Nepříliš funkční je naopak širší zobrazení historické éry okupované Francie, kdy dvě stě policistů hledá hlavního hrdinu a nezjistí, že se ukrývá ve sklepě svého divadla. Gestapo poté, co získá stopy po přítomnosti Steinera v Paříži, se nechá obalamutit tím nejbanálnějším trikem v době, kdy popravy a deportace běžely jak na drátku a široká síť udavačů a aparát gestapa prováděly efektivní práci. Tohle zlehčení a zjednodušení tíživé doby by se dalo omluvit v komedii, nikoliv ve filmu tohoto žánru. Nejzajímavější jsou momenty, kdy divadelní představení na prknech divadla splývá s reálným životem filmových hrdinů. Hravý, profesionálně velmi dobře natočený film. Celkový dojem: 85 %. (26.12.2008)

POSLEDNÍ METRO není určitě posledním filmovým zážitkem. Snaha o neotřelé a ne zcela pravděpodobné pohledy postihující svým způsobem velmi zajímavé situace protiněmecké rezistence představuje v tomto francouzském případě zcela neobvyklý pohled na pařížskou divadelní scénu. Hlavní postavy, ztělesněné Deneuvovou a Depardieuxem, jimž zdatně sekunduje relativně méně známý - ne méně schopný nebo osobitý - Jean Poiret, nastavují odvrácenou tvář německé okupace tehdy ještě nevichystické části Francie na podzim 1942 a v dalších měsících a letech války. Obraz, který nabízí režisér Truffaut, pro něhož okupace zůstávala zřejmě trvalým traumatem jeho dětství, se v základních ohledech neliší od toho, který známe z českého prostředí. Až překvapivě velká částí inteligence hrdého římskogermánskokeltského národa Vercingetorixova a sv. Jany z Arcu až překvapivě lehce propadla při reparátu z vlastenectví, ale i obyčejné lidské slušnosti. I nejtužší tíseň nezbavuje zcela lidských potřeb a i intimní momenty, odehrávané v ne zcela klasických kulisách zákulisí divadelního prostředí, si v Truffautově líčení zachovávají stále cosi z francouzskké noblesy. Závěrečná děkovací scéna inscenace současného dramatu je v tomto případě víc než symbolická. Poděkovat musí totiž i ten, kdo si našel cestu k tomuto skvostu světové kinematografie. (02.12.2007)