Nikto ma nemá rád

Silný snímek o tom, jak lehce se může ze sympatického a inteligentního kluka stát sígr z pasťáku. V podstatě stačí, když vás nikdo nemá rád: rodiče nezvládají výchovu (,,Zkoušeli jsme to na něj všemi způsoby, i po dobrém," říká nevlastní otec chlapce poté, co si jednou jako rodina vyšli do kina.), ve škole převládá tereziánský model výuky, který děti nijak nerozvíjí, jen je nutí učit se nazpaměť sáhodlouhé básně (Johna Keatinga ze Společnosti mrtvých básníků na ně!), a žádný opravdový kamarád není nablízku. Mohlo by se zdát, že film o špatně nastaveném školním systému a těžkostech dospívání z Francie konce 50. let zastaral. Ale i dnes jsou např. zvláštní školy plné romských dětí, které tam skončí bez ohledu na to, jak inteligentní jsou. A různá individua (od prezidenta Zemana po deník Blesk) zuřivě bojují proti inkluzi - pojďme postižené děti radši někam uklidit, aby se na ně ty normální nemusely koukat. Jak bych si přál, aby tenhle pěkný film zastaral! Dokud ale bude existovat konzervativní a autoritářský model výchovy, který trestá všemožné odlišnosti místo toho, aby je respektoval a hýčkal, zřejmě se tak nestane. Bohužel. (02.08.2016)

Člověk by čekal, že film, který má ve svém úvodu věnování Bazinovi bude složitým a těžce stravitelným dílem, jenž je možné citovat, analyzovat či používat jako studijní materiál, ale v žádném případě se na něj nedá dívat laickýma očima či jen tak pro radost. To je ale chyba lávky, protože Truffautův počin je dokonalý ve své zdánlivé jednoduchosti. Minimalistické vyprávění (film jako reálné médium), které v některých pasážích působí jako syrový dokument o ztracených pařížských duších (dospělých i dětí) je celkem bez jediného slabšího místa. Odstup od kýče a zbytečné sentimentality je obrovský a snad jediná scéna, která na této hraně balancuje, je zlodějna s lahví mléka (ale i zde srdce cynikovo [mé] může zaplesat). Samotná podstata osamělosti, pulzující město ve kterém je jediným východiskem nejbližší kino, které je schopno rozvinout fantazii i u dávno zhrzených osob, je deziluzí převedenou přímo na filmové plátno. Je to jako když si přečtete Gogolovy Petrohradské povídky a následně se odrazíte k Dostojevského morální špíně a existenčnímu hnusu v Zločinu a trestu. Paříž, zbavena své veškeré krásy, v jejímž popředí se odehrávají reálné (zdůrazňuji) příběhy plné dokonale použitých symbolů (točící se atrakce jako symbol kinematografu, anděl ve výloze který nepřináší vysvobození či tabulka „Deratizace“ ve vězeňské cele) o kterých budete přemýšlet ještě dlouho po skončení. A Calvados v závěru opravdu nechutná sladce...... (09.03.2005)

Moje první setkání s Truffautem přineslo příjemný zážitek s menším dopadem na mě samotného (než jsem očekával). Přiznám se, že ke shlédnutí tohoto filmu mě inspirovala kniha Kafka na pobřěží od Haruki Murakamiho a taky jsem pochopil, proč se zmínka o tomto filmu do knihy dostala. K samotnému filmu - je podán s obrovskou lehkostí, děj je ale poměrně smutný (i když ne tragicky smutný) a toto dohromady diváka od příběhu trochu oddaluje. Je možné, že při druhém shlédnutí se dostanu o něco blíž a zasáhne mě to trochu víc, zatím jsem se dostatečně blízko nedostal. Přesto hodnotím vysoko (intuitivně :)) 8/10 PS: na druhý pohled naprosto skvělé - jdu shánět dalšího Truffauta 9/10 (01.05.2008)

Čekal jsem příjemnou podívanou, navnaděný přechozími snímky volného cyklu o osudech Antoina Doinela, a byl jsem šokovaný tou koncentrovanou depkou, která na mě při sledování úvodního dílu pentalogie padla. Zatímco následující snímky jsou vedené v lehce ironickém jízlivém stylu, první díl série je ve skutečnosti drsné psychologické drama o nelehkém dětství kluka, který se narodil jako nechtěné dítě sobecké matce, která dává přednost vlastním cílům a syn je jí překážkou. Malý Doinel se cítí omezovaný nejen doma ale i v autoritářsky vedené škole a navíc s ním cloumá puberta, takže se nevyhne průšvihům majícím osudové následky. Stejně jako v dalších Truffautových filmech se i tady objevují autobiografické prvky, vedle vlastních příhod z období dospívání čerpá i z osudů svého spolužáka Roberta Lachenaye. Co je podstatné, Trufaut vlastně nikde netlačí na pilu a jakkoli je jeho film tíživý, tak je i silně realistický, nikdy se nepotřebuje uchýlit k nějakým scénáristickým kotrmelcům a lacinému citovému vydírání. K cíli jde vlastně nenápadně, drobné podvůdky a lži kluka s bujnou fantazií se ale poznenáhlu nabalují a vyvolávají drsné reakce netolerantního okolí, takže film s osudovou neodvratností spěje k temnému závěru. Pro mě mimořádně silné emotivní dílo, kterému dávám 100% hodnocení. Nejlepší Truffautův film, který natočil ve velmi mladém věku. (22.09.2008)

Tak toto je prvy film, ktory som videl od Truffauta. Priznam sa, ze ho poznam skor ako herca zo Spielbergovho filmu BLIZKE STRETNUTIA TRETIEHO DRUHU (1977), ale netusil som, ze ma na CSFD kazdy jeho rezisersky pocin cerveny stvorec, az na dve vynimky, ktore asi nikto nevidel. A teraz naspät k filmu. Nikdo ma nema rad - uz len nazov napoveda, preco trinastrocny Antoine dopadol tak, ako dopadol. Nepochopenie zo strany dospelych, ci uz ucitelov, ale predovsetkym rodicov ma velmi negativny dopad na psychiku a spravanie chlapca. Skvela drama, treba vidiet... 12.06.2009 ___ Jean-Pierre Léaud - (Antoine Doinel) +++ Claire Maurier - (Gilberte Doinel) +++ Albert Rémy - (Julien Doinel) +++ Georges Flamant - (Pán Bigey) +++ Patrick Auffay - (René) +++ Robert Beauvais - (Riaditeľ školy) +++ Jeanne Moreau - (Žena so psom) +++ Produkcia: Francois Truffaut +++ Hudba: Jean Constantin +++ (10.06.2009)