Nikto ma nemá rád

Málokdo se dokázal podívat na své mládí přes poetiku filmového hledáčku a neztratit přitom hlavu. Truffaut dokumentárně zachycuje pařížský svět špinavých činžáků a jejich obyvatel na jedné straně, a snový svět blýskavých bulvárů plných zážitků a zábavy na straně druhé, přičemž nad vším tím se nezúčastněně tyčí Eiffelova věž (viz úvodní titulky), ale i v těch nejtěžších ranách potkávajících Doinela nachází skrytou poetiku, skrytou krásu okamžiku (za vše třeba cesta noční Paříží policejním antonem do vězení či závěr filmu) spojující každodennost s vznešeností i s tragičností. (30.05.2009)

Čistá filmová krása. Přiznám se, že zpočátku jsem se lehce nudil, ale postupně mě osudy malého Antoina zasáhly nebývalou silou, a když v závěru odříkává psycholožce zásadní detaily svého trpkého života, byl jsem už zcela otřesen. Film je velmi dynamický, děj neustále uhání vpřed, a hlavní hrdina je stále víc a víc vtahován na scestí, z něhož se jen těžko hledá cesty zpět - je jí snad poslední Antoinovo gesto v podobě zoufalého běhu za svobodou, zakončeného pronikavým finálním záběrem - pohledem do kamery? Nikdo mne nemá rád je film, který mě rozesmutnil a zcela dostal na svou stranu - působivější filmovou obžalobu netečné společnosti dospělých aby pohledal. (04.09.2018)

Francouzská nová vlna v plné parádě - autobiografické prvky a Truffautovy životní zkušenosti, melancholická kamera snímající bezútěšné pařížské uličky, pronikavý cit pro správnou kompozici, dětské pudy a jemný humor. Přestože hlavní hrdina není zrovna ztělesněním sympatie a chová se jako rozmachaný spratek, přece jeho potřebám rozumíme a zajímá nás, jak se jeho osud dále vyvine. Přišlo mi sice, že se Truffaut chvílemi utápí v symbolizování a vlastních ambicích a příběh tak působí trochu zdlouhavě, ale jeho sdělení a vizuální krása tím spíše nabývá zásadních a po zásluze významných hodnot... (02.02.2016)

Truffautův poetický, ale poměrně drsný snímek "Nikdo mne nemá rád" patří k tomu nejlepšímu z francouzské nové vlny. Na rozdíl od kolegy Godarda se Truffaut mnohem více zabývá řemeslem, tj. audiovizuální stránkou i scénářem svých děl a výsledkem je, že tyto jeho počiny jsou dnes stejně dobře sledovatelné jako před půl stoletím, aniž by za to platily originalitou (aby nedošlo k mýlce: Godard se mi líbí, ale potřebuji na něj mít správnou náladu). - Herci v Nikdo mne nemá rád jsou beze zbytku vynikající, zvlášť titulní klučina hraný Jean-Pierre Léaundem, za zmínku stojí i vynikající černobílá kamera. (12.05.2005)

V prvním díle budoucí léaudovské pentalogie Truffaut s brilancí zralého umělce čistou filmovou řečí jakoby protokolu rýsuje obraz ne fungující rodiny, které zbývá čas na vše, s výjimkou problematického chlapce, který opravdu "roste jak dříví v lese". Mechanismus jeho neodvratného sociálního propadu působí až osudově a děsivě. Konec rozhodně není katastrofou; "pouze" je zřejmé, že máme co do činění s jinochem, který nebude prost asocializací po zbytek svého života. Koukolíkovský deprivant - ani hrubián, ani prvoplánový psychopat a tím méně infantil - stojí před námi v celé své mokvavé sociální nahotě a obnaženosti. Víc než hněv budí soucit a lítost. Do jisté míry. Za ní nastupuje neodvratná tvrdost. Tvrdost, která opravdu nic neřeší. Mladík se změnil. Už není zajatcem upjatých iniciačních obřadů minulého století. Osvobozen je však až příliš. Stejně jako naše doba. Osvobozen až k bezmezné neodpovědnosti. Tehdy jako dnes je typ, který ztělesňuje, už ne výjimečný, ale také v podstatě ještě ne převládající. Zlatá mládež tehdy začínala. Nepostřehnutelně. Krůček po krůčku stoupala k zářivým stupňům své nicneřešící sebestřednosti. V NIKDO MNE NEMÁ RÁD stojíme na počátku toho neradostného pohybu. (30.12.2007)