Střílejte na pianistu
Tirez sur le pianiste
Shoot the Pianist
Shoot the Piano Player
Réžia:
François TruffautKamera:
Raoul CoutardHudba:
Georges DelerueHrajú:
Charles Aznavour, Marie Dubois, Nicole Berger, Albert Rémy, Michèle Mercier, Alex Joffé, Alice Sapritch, Daniel Boulanger, Claude Heymann, Claude Mansard (viac)Obsahy(1)
Hrdinom druhého celovečerného filmu Francoisa Truffauta je klavirista v malom pochybnom bare Charlie. Nikto netuší, že v minulosti bol slávnym klavírnym virtuózom a jeho pravé meno je Edouard Saroyan. Jedného dňa mu manželka prezradila, že za jeho úspech musela zaplatiť impresáriovi vlastným telom a následne spáchala samovraždu. Edouard sa vtedy vzdal skvelej hudobnej kariéry a pretrhol všetky väzby s minulosťou. Sám vychováva mladšieho brata Fida a vyhýba sa kontaktom s okolím. Až do dňa, kedy sa do baru prichádzajú skryť jeho ďalší dvaja bratia Chico a Momo, prenasledovaní gangstermi. Charlie im pomôže, ale sám sa tak dostane do ťažkostí. So zloduchmi aj s bolestnou minulosťou mu chce pomôcť zamilovaná servírka Lena. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (82)
Vyústění mě málem přetáhlo ke čtyřem hvězdám, ale nemůžu hodit za hlavu, že i na poli 85 minut jsem se "ne zrovna bavil". "Nudil" by bylo silné a nevhodné slovo, protože mě bavilo sledovat Truffautovu režii, ale nezajímaly mě postavy ani děj, což rozhodně není zrovna drobný nedostatek, ale pořádný problém. ()
Truffaut poprvé! Pianista drobné postavy. Není radno se s ním zaplést, mít ho rád, nebo dokonce milovat. Nechte ho jen hrát a vzpomínat. Žánrová niť se vlní ve větru, protože François Truffaut nabízí od každého něco. Můžeš se smát, užívat si non stop dialogy všeho druhu (z gangsterské části se mohlo posléze inspirovat hodně mladších režisérů) nebo být ohromen silnou psychologií komplikovaného vztahu a celkově výborným dramatickým pojetím. ()
Truffaut mezi jednotlivými žánry přechází zcela nenuceně a sám údajně neměl jasnou představu, jakým směrem a jakým stylem se bude děj odvíjet. Pianistu nelze označit za příliš konzistentní film, ale jeho „rozháranost“ není výsledkem nějakého chladného formálního experimentu s divákem, nýbrž režisérovy mimořádné hravosti a obdivuhodné lásky k filmu. Kromě starých francouzských a amerických noirových kousků a filmů bratří Marxů odkazuje Truffaut stejnou měrou k dílu Alfreda Hitchcocka. Stejně jako ve většině Hitchcockových filmů, je také zde hlavním hrdinou (výčitkami svědomí) pronásledovaný nevinný člověk, který teprve pod tíhou okolností spáchá trestný čin a bere situaci do svých rukou. Smutným faktem však zůstává, že po naprostém propadu Pianisty u diváků, si Truffaut již nikdy nedovolil být tak hravý. 90% ()
Nemám nic proti nové vlně. Nemám vůbec nic proti tomu, že se mladí lidé rozhodli točit "jinak" než bylo do té doby obvyklé. Ale co je moc, to je příliš. A Střílejte na pianistu už je vážně moc. Co to bylo? Gangsterka, psychologické drama, thriller, groteska, romantické melodrama...? Nebo všechno dohromady? Nevím, každopádně to místy dost nudilo. Proč se na něco takového koukám? Co se mi film snaží sdělit? Má cenu dívat se na něj někdy v budoucnu znovu? ()
Skvělý film pohybující se na pomezí dramatu, gangsterky a komedie ve stylu Růžového pantera...do toho je přimíchána nepatrná dávka existenciální krize... Charles Aznavour je naprosto skvělý, udatně mu sekundují i oba zabijáci-dvojčata (kteří však nejsou bratři) a všechny partnerky, které se u milého pianisty vystřídají. Film se nadá moc popsat. Je vtipný i smutný. Taky se mi zdálo, že v některých pasážích možná ovlivnil Jeunetovu Amelii (třeba když se pianista dozví, kdo ho zradil, objeví se na plátně tři obrázky všeljak se pitvořícího barmana... nemám na mysli nic konkrétního, jen způsob míchání vážného s humorným). Nedovedu si představit, že by tento film nechal někoho chladným. Je jako skvělý panista, který rozezní mnoho tónů. Každý úpně jiný, ale dohromady tvoří skvělý celek. ()
Galéria (45)
Zaujímavosti (31)
- Natáčanie prebiehalo od novembra 1959 do polovice januára 1960. Film bol dokončený až v júni 1960, nakoľko zvolený spôsob narácie si vyžiadal dlhšiu prácu na strihu a taktiež snímku postihli komplikácie s cenzúrou. (Biopler)
- V knihe "Truffaut by Truffaut" sa režisér k filmu zmienil: „Rozhodol som sa natočiť tento film na základe jedného obrazu, ktorý bol už v knihe. Zvažujúca sa cesta pokrytá snehom a auto, ktoré po nej schádza bez zvuku motora. To je všetko. Iba obraz auta kĺzajúceho sa snehom. Je to skvelý prienik kriminálneho príbehu s rozprávkou.“ (Biopler)
- Základný atribút snímky je svetlo. Goodisova kniha začína vetou: „There were no street lamps, no lights at all.“ Truffaut preto odieva celý úvod do tmy. Iba občas vidieť časti tela muža na úteku, ktorého osvetľujú svetlá prenasledujúceho auta. Muž sa zraní, niekto mu pomôže, tí dvaja sa dajú do reči, no ich tváre nevidieť. Stratia sa v tme, avšak ich konverzácia pokračuje ďalej. Týmto nejasným spôsobom, ktorý obracia konvenčné začiatky filmov naruby, nastavuje režisér poetiku celému dielu – jeho obraz bude rovnako neuchopiteľný ako je neuchopiteľný život hlavného hrdinu s dvojakou identitou. (Biopler)
Reklama