Matka Johana od Anjelov

Velmi zdlouhavá cesta za poznáním, že popření vlastní sexuality není to pravé ořechové. Těžkotonážní filozofující drama s klasicky afektovanými hereckými výkony nebývá zrovna mým šálkem čaje, ale co už, ochutnal jsem. Vlekoucí se příběh kněze geeka, který přichází, aby zachránil Ďáblem posedlé jeptišky. Postupem času se ukazuje skutečnost, že oním Ďáblem je pouze vzpoura proti nekonečné nudě klášterního života a nezalévané zahrádky svatých panen, kněz to však zarputile odmítá, stejně tak jako vlastní hučení pod sutanou. Jeho počínání a neschopnost si ulevit jej nakonec dovedou až k psychotické příhodě. Poučení je nasnadě, lepší vlastní vrabec v hrsti než schizofrenie za dveřma. Jinak Lucyna Winnicka jako matka Johana byla k pomilování a několik jejích posedlostních čísel bylo vynikajicích, z letargie mě vytrhl i dialog rabína a kněze, nikoliv nanicovatým obsahem, ale výborným hereckým ztvárněním a režií toho okamžiku, mňamka. Většinu filmu jsem však solidně prozíval. Dvě. Viděno během Challenge tour 2015: 30 dnů se světovou kinematografií (09.04.2015)

ocenenia : MFF Cannes 1961 - Špeciálna cena poroty ◘◘◘◘ Aj keď je to "produkt" dvoch neoblomných kádrových komunistov z Ukrajiny (Iwaszkiewicz, Kawalerowicz), vo výsledku je to filozoficky prekvapivo zaujímavé (asi aj vďaka osvietenejšiemu scenáristovi Konwickému) a pre otvorenejšieho kresťana záludne podnetné zamyslenie o pôvode zla a o sebamrskačskej snahe niektorých ľudí snažiť sa toto zlo zo sveta "eliminovať". Nálepku nihil obstat by film asi od cirkvi nedostal, ale napríklad rozhovor kňaza s rabínom bol veľmi zaujímavý aj bez "nihil obstat" :) Film má hutnú atmosféru podporenú zaujímavou výpravou kdesi v strede pustej ničoty, presvedčivým herectvom a samozrejme výtvarnou stránkou Kawalerowicza (hold, na to majú režiséri s "kaukazskými génmi" proste talent) ... 75% (30.12.2012)

Snažil som sa vo filme hľadať aktualizáciu vzhľadom na politickú, alebo spoločenskú situáciu v Poľsku a neviem, či som ju tam našiel. Možno tam je, možno nie je. Snažil som sa v ňom nájsť akúsi všeobecnú filozofickú nadčasovosť, ale rovnako si ňou nie som úplne istý. Ľudia, alebo radšej ľudia, ktorí zasvätili svoj život bohu, kedysi riešili iné problémy, ako dnešná cirkev a nie je jednoduché sa vžiť do ich kože a najmä myslenia. Možno o to išlo Kawaleroviczovi v prvom rade a možno iba zameranie sa na toto dnes už nepochopiteľné myslenie je gro zámeru tvorcu. Udeľovanie hviezdičiek, ako to býva pri mnohých ťažších filmoch zvykom, sú holá zbytočnosť. Asi ako život sám...povedali by hlavné postavy filmu. (28.07.2016)

!!SPOILERY!!Zpočátku jsem film podezříval z laciné efektnosti přiživující se na oficiálním dogmatu vůči církvi, avšak po ďábelských extempore s pozoruhodnými vizuálními kvalitami film začne získávat i filosoficko-psychologický důraz a mění se až v existenciální drama lidí, kteří bojují různými způsoby s nezvratnou volbou a spalujícími pochybnostmi - "posedlost" ďáblem se tak stává jakýmsi dobrovolně přijímaným životním stavem, který jediný dokáže zakrýt palčivá muka a pocit prázdnoty i bezúčelnosti duchovního i tělesného asketismu. I kněz svým způsobem podléhá, jakkoliv to bere jako vykoupení uhrančivé matky představené a svým nezvratným činem se navíc uzavírá do věčné temnoty. Jedině rozpustilá sestra, jež jediná uniká fanatismu a svoji řeholi bere naprosto světským způsobem dokáže žít alespoň trochu naplněně. I když sama nakonec poznává, že se svoji rozpolceností dostává do slepé uličky a ani matka představená nenachází v knězově oběti náznak světla a jejich splynutí v rovnoprávném obětí doprovází odbíjení němých zvonů, místo ncihž se ozývají vzdechy těch, co zůstávají osamoceni na bezbožné zemi a marně vztahují ruce k nebi a hledají v něm náznak útěchy. Film vlastně prosazuje střízlivost lidského vztahování se ke světu a ukazuje dosti drastickým způsobem úskalí a křehkost jakéhokoliv upínání na abstraktní teze (výborný a mrazivý dialog tápajícího kněze s Židem ohledně pochybností víry). Je jasné, že i přes svojí kontroverznost film musel režimu vyhovovat, jelikož útočí na samotné podstatné otázky církevní rovnováhy, i když samozřejmě víru jako takovou zaslepeně nezavrhuje (východisko nachází u dvojice náděníků a jejich podvečerních upřímných modliteb, ačkoliv se sami stávají nečekanými oběťmi zatemnění mysli tápajícího kněze, jehož zatvrzelá víra se zdá býty scestnější). Matka Johana od Andělů je nakonec dosti komplexní náhled na náboženskou tématiku, jenž má stále co říci i dnes. Navíc zaujme i svoji (na místo vzniku) progresivní formální stránkou využívající odlehčenou kameru, někdy dosahující až závratného účinku a střídající ji se statickými záběry sugestivní krajiny a podmanivých kompozic ve veleprostých interiérech. Přesto je třeba trochu přivyknout na dosti pomalý rytmus a dialogičnost, jež poznamenává hlavně první polovinu snímku, k níž ještě divákovi nejsou poskytnuta potřebná vodítka, aby se mohl dostat pod odcizeně působící povrch. (30.12.2010)

Člověk od tohoto snímku očekává spíše kritiku církve či potemnělý příběh o posedlých jeptiškách, ale žádné Kladivo na čarodejnice či podobný snímek se nekoná. Dostane se mu naprosto vyzrálého, mnohorozměrného filosofického díla. Je to o vztahu člověk vs. víra, a to zejména o komplikovaném vztahu víry a samotného nitra člověka, které zcela přirozeně respektuje lidskou individualitu, danou biologickými vlohami a dispozicemi, které jsou u každého člověka zcela jiné. Mysteriózní temná atmosféra a podivné prostředí, oboje ve vztahu s komplikovanou dějově-niternou stránkou z tohoto filmu dělají unikátní filosoficko-meditativní zážitek, jaký nám dávají díla Františka Vláčila a podobných velikánů. Toť asi můj dojem na první shlédnutí, v hlavě mi teď toho šrotuje strašně moc, tohle asi určitě dám v brzké době znovu. Ještě musím pochválit úžasné herecké výkony, zejména matky Joanny a otce Josepha. Rozhovor s rabínem nezapomenutelný. Neskutečná věc. 10/10 (13.07.2011)