Howlův kráčející hrad

Jak jsme u Miyazakiho zvyklí, velmi neobvyklý příběh s překrásnými animacemi a bezbřehou fantazií. Howl je velice zajímavá postava, kterou objevujete krok za krokem, chvíli se o něj bojíte, pak vás zase štve a přitom mu ani chvíli nepřestanete fandit. Sophie je zase děvče, které najde svůj smysl života, lásku a objeví v sobě neobyčejnou vnitřní sílu. Možná mám pro Miyazakiho příběhy slabost, takže méně jak 5* nemohu dát. (28.10.2005)

Krásný magický příběh plný čarodějů, kouzelniků a všeho možného. Howlův hrad je hotová směsice všeho, co je na světě krásné. Hlavní hrdinka sice nedosahuje sympatii princezny Mono, i samotný Howl zaostává za Ashitakou, ale tam kde to oba dva nezvládají, je krásně doplní skvělé vedlejší postavy. Konec filmu je naprosto famózní a vůbec jsem se v něm neztratil. Japonci zase byli o krok dál. (20.05.2008)

Moc pěkná animace, na tom se asi všichni shodneme. Ale co ten příběh ... Ze začátku jsem byl spokojen a překvapen - východní anime mi nikdy nic neříkalo, takže jsem byl až zaskočen, jak moc se mi první polovina Zámku v oblacích líbila. Příjemný nadhled, pohádkovost, magie, kouzla, sympatické postavy. A pak se to někdy kolem poloviny totálně zvrhlo, že jsem nic nechápal. Vůbec netušim, co a proč se tam začalo dít. Postava, kterou doposavad považuju za hlavního záporáka - bum prásk - a jsme nejlepší kámoši. No what the fuck, přátelé?! Ta přemrštěná hodnocení Miyazakiových filmů docela nepobírám. Asi je na ně moje mentalita příliš na západě ukotvená, nebo co. 60 % (24.12.2010)

Při sledování nejnovějšího Miyazakiho filmu mě napadla myšlenka, že jeho imaginace snad ani nepochází z tohoto světa a věci jako prostředí či logika děje jsou jen jakési berličky pro nás obyčejné smrtelníky, abychom z ní také něco měli. I když bych nakrásně chtěl, nedokážu u Mijazakiho uplatnit běžná měřítka pro posuzování filmů. Ta se totiž pod tímto darem lámou jako stébla slámy. (08.03.2006)

Ve své první polovině velice vtipný snímek, který svými šílenými, leč originálními nápady zaručeně rozesměje a okouzlí. Celou dobu se tak divák veze na vlně pohody, uklidňující hudby či setkávání se s novými postavami v čele s němým, nýbrž neuvěřitelně kouzelným Tuřínem. Nelze opomenout jednoho z hlavních hrdinů, kterým je Calicifer, jenž v mnoha ohledech připomíná západní produkci animovaných filmů, ovšem v žádné scéně na druhý konec zeměkoule nijak výrazně nesklouzne. Co jest hlavním prvkem Zámku v oblacích je práce s postavami, a to ve způsobu jakým je divák schopen je vnímat. Záporné postavy se v jednu chvíli zdají být odpudivé, nehostinné a nepříjemné, ovšem Miyazaki podle šablony rozhodně nejede, a tak se divák nemůže připravit na určité zvraty či přerody právě záporných či kladných postav do svých protipólů. Kouzlo filmu podtrhuje opět fenomenální Džó Hisaiši a jeho orchestr, který silně ovlivňuje emoční složku v samotném klimaxu, který bohužel spadá do naivity a klišé více, než bych u Miyazakiho čekal. [85%] | Kino (29.01.2017)