Howlův kráčející hrad

Co som doteraz videl od Myiazakiho, sa mi velmi pacilo. Iste, aj toto nadherne vyzera a je tam niekolko krasnych magickych scen. Ale co z toho, ked ma vobec nebavil pribeh? Pozeral som to na 5x a modlil sa, nech to skonci. Navyse neustale komentovanie akcii typu "vidim dvere", "idem po schodoch" alebo "aha, krb" ma totalne vyrusovali. Vobec mi to nesadlo. 6/10 (27.05.2020)

Nemůžu si pomoci, ale tenhle film se mi od Miyazakiho zatím líbil nejvíce, kam se třeba hrabe taková princezna Mononoke alias eko-agitka? :-) Ne, ale tak prostě tohle je pro mě krásný příběh s hudbou, která tomu sluší. Jediného je mi líto - že si nakonec ty vlasy neobarvil zpátky, fakt mu ty blonďatý slušely více :-)) Daisuki! Jdu spát s úsměvem na tváři, upokojená. A tak se mi to líbí, protože chci mít laskavý spánek. Ale to už sem nepatří. ;-) (07.05.2009)

Neskutečně podmanivé. Mistři z Pixaru a pánové z Dreamworks prominou, ale na tohohle japonského šedivého "dědečka" prostě nemají... Nádherný, originalitou a fantazií přímo překypující příběh, který je plný zvratů, milých i nepříjemných postav, magie v tom nejlepším slova smyslu... tohle všechno a mnohem víc najdete v tomto pravděpodobně (a pokud je to pravda tak bohužel) posledním drahokamu pana Hayao Miyazakiho. Mohl bych se zde donekonečna rozplývat nad jeho nápady, dech beroucími scénami a animacemi, velebit nápad postavit do kontrastu svět kouzel, ďábelských válečných strojů a romantické kulisy středoevropské monarchie konce devatenáctého století. Ale dokud sami neuvidíte... Jediné s čím bych si dovolil nebýt plně spokojen je závěr, kde japonský pohádkář už tradičně nezapřel měkké srdce. To je však jen drobná skvrnka na jinak zářivém štítu Howlova kráčejícího zámku. 90% (26.08.2006)

Ve své první polovině velice vtipný snímek, který svými šílenými, leč originálními nápady zaručeně rozesměje a okouzlí. Celou dobu se tak divák veze na vlně pohody, uklidňující hudby či setkávání se s novými postavami v čele s němým, nýbrž neuvěřitelně kouzelným Tuřínem. Nelze opomenout jednoho z hlavních hrdinů, kterým je Calicifer, jenž v mnoha ohledech připomíná západní produkci animovaných filmů, ovšem v žádné scéně na druhý konec zeměkoule nijak výrazně nesklouzne. Co jest hlavním prvkem Zámku v oblacích je práce s postavami, a to ve způsobu jakým je divák schopen je vnímat. Záporné postavy se v jednu chvíli zdají být odpudivé, nehostinné a nepříjemné, ovšem Miyazaki podle šablony rozhodně nejede, a tak se divák nemůže připravit na určité zvraty či přerody právě záporných či kladných postav do svých protipólů. Kouzlo filmu podtrhuje opět fenomenální Džó Hisaiši a jeho orchestr, který silně ovlivňuje emoční složku v samotném klimaxu, který bohužel spadá do naivity a klišé více, než bych u Miyazakiho čekal. [85%] | Kino (29.01.2017)

To, čeho si na tomhle filmu cením, je jeho NEPŘEDVÍDATELNOST. Miyazaki úplně nabourává ten zažitý stereotyp při vyprávění pohádek, či fantasy příběhů – nemáte šanci odhadnout, co se stane v příštích minutách, jste pořád překvapováni, rozdíly mezi zápornými a kladnými postavami se tu stírají (ta, která je zezačátku stělesněním zla, se může stát dobrou kamarádkou) a to vše se děje, aniž by logika kulhala na obě nohy. Navíc Miyazaki je jako malé dítě, obdaření bujnou fantazií, které před sebou hrne jeden obskurní nápad za druhým. Snoubí se tu klasický pohádkový svět s industriálním věkem páry, klasický svět magie s šílenými válečnými mechanismy. Divákovy smysly jsou tak zahlceny, že výsledný dojem někdy balancuje na hranici přeplácanosti (což je moje jediná výtka). (16.02.2012)