Howlův kráčející hrad

Mijazakiho považuji za velkého výtvarníka a umělce, stále se v něm však hledám. Obdivuji jeho formu i způsob kresby, příběhy mi však obsahově často až tolik neříkají. Děj této pohádky je zasazen kamsi na hranici devatenáctého a dvacátého století. Někoho možná překvapí, že se nebem v této pohádce prohání stoje jak z románů Julese Verna či ulicemi jezdí první dýmající parní auta... Válka, kterou království vede zase připomíná první světovou... Postavy mají západní obličeje, nejde o Asiaty a proto je myslím pohádka evropskému diváku mnohem více stravitelnější. Animace jsou nádherné a detailní. Ale jak říkám, je tu pak obsah. Děj. A tomu jsem moc neholdoval. Všem těm kouzlům a čarodějům... Jakoby se do toho až evropského prostředí dostal nějaký japonský příběh. Ty jsou mnohdy se svými mytologiemi alespoň pro mne ne vždy koukatelné. A to byl i případ Zámku v oblacích. A tak dávám jen za tři kouzla. * * * (11.06.2018)

Škoda jen těch občasných Disneyovských manýrů (roztomilý slídící pejsek, který měl tedy aspoň sípavý hlas, nebo občas dětinský duch-oheň), jinak Miyazaki dokázal opět stvořit něco, co se vymyká obyklým měřítkům, nádherný příběh plný nenásilného porozumění, skvěle nakreslený (hlavně ten Zámek je něco naprosto úžasného) a vymyšlený, kde nejkrásnějšími částmi jsou ty, kde se seznamujeme s prostředím a můžeme se jen kochat tím světem plným fantazie, kouzel a pohádkových barev. Dílo na hranici pohádky a steampunku, které nemá obdoby. (08.12.2009)

U Miyazakiho se přeci jenom nedá moc šlápnout vedle ... dneska už klasika, Howl's Moving Castle je vizuálně naprosto dechberoucí (ostatně jako všechny kousky od studia Ghibli), po audio stránce uchu lahodící a příběhově velice krásná pohádka plná roztodivných charakterů (Calcifer je můj novy favorit xD), barev a nádhernych scenérií. Tohle je naprostá povinnost pro všechny, ať už filmové entuziasty anebo lidi, co se občas na něco podívají v telce ! (05.11.2014)

Vždy, keď začnem mať dojem, že filmová fantasy zdochla s Návratom kráľa a odvtedy sebou len zúfalo plieska na plytčine, príde niekto ako Hayao Miyazaki a napáli do mňa pecku o rozmeroch Zámku v oblakoch. Kompaktnú epickú silu Mononoke síce príbehovo roztrieštený Zámok nedosahuje, ale Cestu do Fantázie posiela do zabudnutia jedinečnou steampunkovou atmosférou a drvivou kadenciou nápadov a zvratov. Len škoda, že je stopáž trochu únavná a ku koncu príbeh nedáva celkom zmysel (resp. vyžaduje mnohonásobné pozretie, aby človek prenikol do symboliky príbehu, čo je samozrejme čisto subjektívna výhrada a niekto to môže označiť za hlavné pozitívum filmu). Napriek akýmkoľvek výhradám veľká paráda. Keď sa človek príliš nechá unášať hollywoodskou tsunami, ľahko zabudne, že niekde inde ešte žijú tvorcovia, ktorí odvážne natáčajú filmy nepodliehajúce akémukoľvek trendu a oplývajúce bujnou fantáziou a obrazotvornosťou. (03.07.2009)

Při sledování nejnovějšího Miyazakiho filmu mě napadla myšlenka, že jeho imaginace snad ani nepochází z tohoto světa a věci jako prostředí či logika děje jsou jen jakési berličky pro nás obyčejné smrtelníky, abychom z ní také něco měli. I když bych nakrásně chtěl, nedokážu u Mijazakiho uplatnit běžná měřítka pro posuzování filmů. Ta se totiž pod tímto darem lámou jako stébla slámy. (08.03.2006)