Vojtěch, řečený sirotek

Po všech stránkách krásný absolventský film, vizuálně mě snímek nesmírně nadchl a potěšil. Místy úsměvné vyprávění se mění ve smutný příběh Vojtěcha, který se svou povahou, přirozenou živelností a obrovskou životní vitalitou jaksi nehodí, nezapadá do venkovského společenství lidí, jejich vzájemně pokroucených vztahů a pytláctví. Výborná hudba, tklivé tóny klavíru a houslí umocňují pocit osamělosti, touhy po spřízněné duši, souznění s přírodou, potřebě svobody, okouzlení životem i láskou. Petr Forman jedním slovem dokonalý. (15.02.2019)

Tak takhle vypadá jeden z údajně nejskvělejších debutů. Ale konečně, proč neocenit volné pokračování zlatých šedesátých, když se to umí i dvacet let po té. Džusový román Feniče navazoval jen na hereckou metodu, Vojtěch je v mnohém důslednější a akceptovatelnější. Nicméně mámení vyvolané tímto dílem přivedlo později Tyce zřejmě do naprosto nezáviděníhodné situace plné očekávání a on logicky nemohl svou kariéru postavit jen na kopiích let minulých a - pro některé bohužel - v dalších letech pokračoval ve své vlastní současnosti. (05.08.2015)

Kamera, hudba, poetika Nové vlny i bezútěšná atmosféra poválečných let, tomu všemu nelze nic vytknout, ovšem nemůžu si pomoct, celé mi to přišlo tak nějak zmítající se v křeči, především díky šroubovaným dialogům často ochotnicky přednášeným (už ten úvodní monolog...). A Vojtěch často působil v podání Petra Formana spíš než jako divoch jako momentálně zaostalý. (23.10.2010)

V naší kinematografii jsem se nesetkal s tak těžce sledovatelným snímkem. U nás přece jenom převažují filmy s dějem než vesnické balady. I přestože je Vojtěch, řečený sirotek plný krasných a atypických záběrů nemohu dát čtyři či dokonce pět hvězdiček, jelikož jsem se docela nudil a z letargie mě dostal až perfektně vygradovaný závěr. 65% (30.04.2012)

Nevybavím si jiný český film, kde by bylo tak hluboce (a přesto lehkou rukou) vyjádřeno sepjetí člověka s krajinou, tedy něco, co si obvykle spojujeme kupříkladu s filmy Andreje Tarkovského a jiných mistrů duchovního filmu. (Rovenského Řeka staví mezi Člověka a Přírodu hřích.) Kolik toho stihne sdělit, kolik vůní a barev (třebaže černobílý) stihne evokovat již mistrovský úvodní záběr! Pozvolná jízda z pokoje do pokoje, kolem okna se spící záclonou, kolem zavinuté intimity lastur a oblých kamenů na desce leštěného stolu, tam někde dávno, kdesi ve městě. Zrcadlo v průhledu. Postel. Dívka v bílém. Teď procitá pod záplavou šeříku, přikládá si jej na tvář. A její smutný hlas ševelí za oponou: "...Pacienti nesmějí číst, Anežko." Když v následující scéně vychází Vojtěch na svobodu, sledujeme jej v dlouhém a mlčenlivém sledu výjevů, v nichž se raduje z volnosti a zdraví svět; hladově nastavuje tvář slunci, rozjařeně pobíhá po louce, vstupuje do rybníka, nábožně přikládá tvář na vodní hladinu, ulehá ke spánku pod starý strom, v pěsti svírá trs trávy... Jak si povšiml již Chris Marker, sám velký filmový básník, zatímco v amerických žánrových filmech převažuje člověk proti obloze či obloha samotná, u Tarkovského shlížíme na hrdiny, kteří se stávají součástí pozemských živlů, kteří se radují z kontaktu se Zemí a životem. S vodou, vysokou trávou, blátem... Nová vlna, na níž Tyc s úctou navazuje, kdysi přinesla (navrátila) do českého filmu závan čehosi podobného. Zatímco budovatelské filmy 50. let viděly budoucnost v nepolapitelných výšinách a zobrazovaly křečovitě nereálné, ideální figury, intimní poetika mladého filmu přesunula optiku zájmu směrem dolů, nazpět ke člověku, kterého je možno uvěřit, snad i potkat, poznat se v něm, neboť stojí nohama pevně na zemi a společně se zemí také prožívá rozmary času. Nepochopení, náhlý příval vzteku, nezkrotnou živočišnost, touhu, lásku... Vojtěch, řečený sirotek není dokonalým filmem, to jistě ne, ale krásným a hodným zájmu zcela určitě. Děj je prostinký, jak už to u básní bývá, jen taková pomocná nit, aby se divák příliš nezasnil (nebo je to naopak?). Myslím, že kdo má rád Vávrovu Romanci pro křídlovku, snadno podlehne i náladě vojtěchovské balady. A možná... možná už nikdy nezapomene na éterickou Anežku čtoucí si pod jabloní, vůni sena a čerstvě naštípaného dříví, která se nad filmem pokojně vznáší, chladivou něhu jihočeských rybníků a labutě a rozvlněné rákosí či Anežčinu a Vojtěchovu společnou jízdu na loďce, zatímco v hladině se odráží celý vesmír. Protože přišla, přišla, přišla... (17.11.2011)