Žiletky

Hodně neznámej ale o to lepší film. Hned ze začátku mě to pohltilo, protože to vůbec není intelektuální, jak jsem si myslel. Navím mě přišpendlila skvělá hudba od Topola, stejně jako jeho hereckej výkon. Hra s barvama skvěle podtrhovala náladu hlavního hrdiny a ostatní herci, třeba Hanák, byli skutečnější než ve skutečnosti. Taky mě zaujaly některé moudra: "Kdo nekouří, nedělá nic. Kdo kouří, přemýšlí o životě." Nebo nádhernej a poetickej závěr filmu: "Kam táhneš tu mrtvolu?" "Bylo toho na ni moc." A tak mi teď v uších zní klavírní podklad, kterej Topol má taky overšovanej (Chce se mi spát): "Když přídu ráno domu, sednu si a zapnu televizi, venku choděj krásný holky, začíná novej den, no jo ale co dělat, chce se mi spát. | Občas se osprchuju, zatopim v kamnech, holky se mi dívaj do oken, z televize se na mě taky dívaj, no jo ale co dělat, chce se mi spát. | Jednou mi jedna řekla, že vypadám jako James Dean, ale že je vidět, že prej moc chlastám, co na to říct, chce se mi spát. | Byla moc krásná a voněla, kouřila drahý cigarety a furt se smála, v očích měla plameny, byla to velká láska, no jo ale co dělat, chce se mi spát. | Nechci vypadat jako James Dean, nechci kouřit drahý cigarety, nechci se smát, nechci polykat plameny, stejně to nejde, chce se mi spát. | Protože když ráno přídu domu, sednu si a zapnu televizi, venku choděj krásný holky, začíná novej den, no jo ale co dělat, chce se mi spát." Slyším ten text a hned mám před očima znovu útržky z tohohle nadčasovýho a podceňovanýho filmu... PS: myslím, že francouzští koproducenti z toho moc chytří nebyli (11.02.2008)

Pro mě hodně zásadní film. Radikální nejen po stránce formální (experimenty s obrazem, barevnou symbolikou a hudebním kontextem), ale také tím, že téměř rezignuje na příběh, ze kterého ponechává jen surrealistický skelet, který připomíná filmovou báseň. Právě práce s barvami velmi připomíná tvorbu Wima Wenderse, k němuž (a hlavně jeho Nebi nad Berlínem) odkazují i četné pohledy na panorama Prahy, krajinu města a také meditativnost celého filmu. Film je silně propojen s hudbou Psích vojáků a mnohé scény získávají smysl až při znalosti textů skladeb, které je doprovázejí, a hudba zde tak neplní jen funkci doprovodnou, ale i narativní. (04.06.2014)

Pamatuji si, když to mělo premiéru tuším v kině U hradeb, dnes již neexistujícím, že francouzský producent Joel Fargé, vedle něhož jsem seděl, se nudou ošíval a nevěděl, co dělat. Tohle je film určený pro ukřivděnou pražskou smetánku, pro niž byla ta 80. léta děsným utrpením, neb furt ta StB jim něco zakazovala, a oni museli dokonce na vojnu, někteří nedejbože pracovat, a oni chtěli jen existenciálně pokuřovat, popíjet a filozofovat, ubíjet se ve svých pocitech marnosti a žiletek. To, že kolem Prahy většina mladých žila nějak jinak, a dokonce taky museli na dva roky na vojnu a pak každý den do rachoty, to je těmhle lidem tak nějak jedno - oni řeší hlavně sami sebe. O tom je i tento film - bezvýchodné pocity, marnost nad marnost, utápění se v sebelítosti, jak nás ten svět nemá rád. Obrazově je vynikající, Marek Jícha odvedl skvělou práci, a ti, co hledali lokace, rovněž. Obrazovou stránku bych občas přirovnal k filmům Pavla Juráčka, což je pochvala. A ano, všichni se rovněž při tomto filmu těší na zrzavý klín a velká ňadra Hrubešové, která to dělala pro herectví, ne pro zviditelnění. Prý. Jistě, film je legendou pro jistou skupinu lidí, neb je o legendě, neb Filip Topol již není mezi námi, neb účastí na koncertu Psích vojáků se tak krásně rebelovalo proti režimu... Ok, nikdo to těmhle lidem nebere. Ale přes 90 % národa asi nebude tyhle pocity sdílet, protože prostě žili jinak, a někteří dokonce kašlali na nějaké pocity, nějaký režim - a prostě žili. Sluníčko totiž vycházelo každý den, navzdory režimu. (22.09.2015)

Nikdy v životě jsem neviděla film víc umělecky a poeticky ztvárnění, žel bohu k jeho škodě, protože pro mě to byla hrozná zívačka, úplně by mi to stačilo vidět sestříhané do 20 minut čistého času. Tenhle film bylo opravdovým utrpením sledovat, přišlo mi to, jako kdybych měla trávit celý den s člověkem o kterém nevím absolutně nic a s tím člověkem poznávám lidi, které on zná, ale já je opět neznám. Charaktery postav byly hodně jemně načrtnuté, k žádné postavě filmu si nešlo vytvořit vztah, ať už pozitivní, nebo negativní. Proti Topolovi jinak nic nemám, ale 108 minut koukat na ten jeho ukřivděnej psí pohled mi naprosto stačilo, nějak jsem furt nechápala proč se furt tváří, že ten svět je tak hrozně proti němu, když se mu zas tak nic hrozného nedělo. ,, Mladík trýznivě prožívá čas vojny." Tím jako chtěl básník říci, že za komunistů, byla vojna strašná, njn co by se dělo, kdyby náš hrdina žil v Americe a narukoval tam na vojnu, to by neprožíval trýznivě, ale cool,když by ho poslali někam vybombardovat nějaké město...ehm, rozuměj srovnávat pořádek. Takže jednou a stačí. (15.01.2014)

Žiletky Zdeňka Tyce jsou v kontextu českého filmu naprostým solitérem a v našem geografickém prostoru i zjevením. Film reflektující existenciální krizi středoevropského intelektuála (symptomatické jméno hlavního hrdiny - Andrej Chadima!) spíše jen omylem spojovaného s prostředím a fenoménem dobového undergroundu, film jako obrovská a přesná metafora nemožnosti intelektuálního úniku z české kotliny (symbolická scéna odlehlé koliby pod Karlovým mostem), film plný nádherné hudby Psích vojáků (zvláště závěrečné Žiletky se švenkem kamery do prázdnoty vesmíru plného hvězd; ale i motiv písně Chce se mi spát...), film s významovými přesahy, s poetikou hledání a s přístupem, který lze označit jako UMĚLECKÝ, film snažící se dávat odpověď, film plný symbolů (komín - absurdita protestu, Kristýna - symbol nedosažitelnosti, pouť, bloudění, páter noster...), film vybočující svým přístupem k barvě, černobílý i plný barev a barevného tónování odrážející psychický stav a nálady hlavního hrdiny (jasný odkaz k jinému intelektuálovi světového filmu Krzysztofu Kieslowskiému a jeho trilogii barev vznikající ve stejné době), film rozdělený na dvě nevyvážené, byť obě velmi důležité části - černobílou - popisnou a barevnou - symbolickou, film těžký, hloubavý, depresivní, přemýšlivý, mnohoznačný a mnohoúhelný... Spolu s Reifovou Postelí, režisérovým debutem a v poslední době se Štěstím Bohdana Slámy na dlouhou dobu jediný skutečně autorský film. (Škoda, že byl pro festival Berlinale zbaven své závěrečné barevné katarze...) (19.05.2007)