Dvere v podlahe

Pro mě se jedná o jeden z nejosobnějších, ale také nejzvláštnějších filmů vůbec. Je to směsice komična, filozofie a lidských osudů, kdy je hlavní postavou spisovatel, což se mně vždy líbí. Během filmu jsem měl v půlce krátkou pauzu, ve které jsem sám stihnul napsat čtyřstránkový příběh, jež byl částečně inspirován mým snem a částečně Havranem od Poa, ale i tímto filmem - myslím, že Ted by se mi z plana hrdla vysmál a mé řádky rozcupoval. Já jsem však rád za to málo, no a tento film je tak trochu návrat ke kořenům, protože jsem viděl část už někdy v roce 2006 tuším. Většina z nás své dveře v podleze otevře - není vyhnutí, není to o volbě. (16.12.2021)

Knihu jsem nečetla, takže nemůžu a nemusím srovnávat, ale film mě zdrchal! Eddie vpadne nepřipraven do rodiny, která zrovna zažívá „smutné časy v dlouhém šťastném manželství“, kde se nevyřčená tragedie prolíná v každé situaci, dívá se z každé fotky na stěně, ocitá se v každé dětské povídce, přidává se k lekcím v milování, je prostě všudypřítomná!!! Z posledních sil jsem si pro sebe vyškrábla přesvědčení, že člověk přece nemůže stále setrvávat v zoufalství, v zoufalství nad ztrátou dětí, v zoufalství dítěte opuštěné vlastní matkou (která, jenom nechtěla být špatnou matkou) .... musí se unavit! (15.06.2005)

Tiché komorní drama o rozpadu jednoho vztahu plné symboliky a úsporných náznaků, jehož vrcholným momentem je zřejmě autorské čtení pohádky/mýtu o chlapečkovi, který se zdráhal narodit do pokoje s dveřmi v podlaze...atavistické zosobnění strachu, věcí skrytých a ve své nekonkrétnosti vyvolávajících obavy. Irvingův román jsem nečetl, nemohu tedy posoudit, jak Tod Williams původní literární text adaptoval, mohu ale konstatovat, že natočil silný a soudržný film, který svým pomalým plynutím spěje k neodvratnému finále - otevření oněch imaginárních dveří a nahlédnutí dovnitř temné hlubiny... (02.03.2008)

Jeff Bridges v Ježíšově hábitu, pravidelně rozmístěné háčky po stěnách, dva nalepené papírky na sklo kryjící fotografii, žádný hudební podkres během závěrečných titulků, dvířka v podlaze u squashového kurtu... The door in the floor. Jak hezky to zní. Detaily. Na jejich důležitost stále upozorňuje (anti)hrdina Ted Cole a je vidět, že si z jeho příkladu vzal poučení i scénárista či že spíš John Irving upravil i tentokrát hlavního hrdinu obrazu svému. Knihu jsem nečetla, film nacpaný metaforami mě však sebral daleko víc než Svět podle Garpa, ať už ve své vizuální či písmenkové podobě. Pokud je pravda, že film staví jen na první části knihy, a pokud je nějaká šance na to, že zbytek knihy má alespoň poloviční úroveň první části, moc bych si přála pokračování. I kdyby však nikdy žádné přijít nemělo - jakože nejspíš nepřijde - bude pro mě The Door in the Floor jeden z těch filmů, jejichž odkaz mi bude v hlavě doznívat ještě nějakou dobu. Velmi podmanivých 111 minut. (12.03.2010)

Už je mi jasná jakási nedotaženost příběhu, otázky, které pro mne zůstaly nezodpovězeny, nečetla jsem totiž knihu a film zobrazuje jen její část. Přesto se na to dobře koukalo, on Irving má tak zajímavé příběhy, že je dost obtížné podle nich natočit nezajímavý film, navíc s tak slušnými herci. Moc se mi líbila postava Teda, který se životní tragédii postavil čelem a Eddieho, protože byl chápající, milující, rovný a praktický. Z pohledu ženy už mnohem méně chápu Marion, protože to malé děvčátko těžko pochopí její složité duševní pochody. V každém případě se moc těším na knihu. (23.08.2006)