Imawa no kuni no Alice

Sice tam nikdo nehází žlutým hnisavým abscesem a neřve „přespi – přespiču“ ani postavy nemají oči, jako by se urputně snažily vysrat, nicméně i tak je to zase jen ťamansky přiblblé mačkání manga pro slaboduché otoky (mozku) s až trapně úsměvným plagiátorským vlezdoprdelizmem kulturně degenerovaných Džaponců do otvorů ještě degenerovanějších Spojených sráčů. Nápaditost „her“ s šikmookým bukkakenýrem jménem Alice končí s prvním dílem, poté to ztelenovelizuje do očividné rýžomatrice Ztracených – „Co nejdýl dělej z diváka totálního čuráka“. Patrně tak vznikne asi milión sezón debilního natahovaní jednoduchého tupokonceptu, plných klišovité pouťové filozofie a existenciálních mouder pro kvocientně retardované prohlížeče hentaiomalovanek a přitroublé leštiče džojstyků, až všichni zapomenou, o čem byl vlastně první díl, a ukončí to nějakým jakože zapeklitě kokotplikovaným myslomrdem. Já už u toho rozhodně nebudu, ještě jedna řada a musel bych z pocitu trapnosti spáchat harakiri. Tímto definitivně máwám na rozloučenou všem kunám i Alicím. (21.12.2020)

Zfilmovaná fantazie zastydlého puberťáka. Vykrádá to všude možně a jede to jen na efekt, vlastní esenci to nemá zhola žádnou. Jestli na tom byla obdobně i původní japonská manga netuším, seriál nicméně působí jako jedna z těch prázdných netflixáren, které se pouze bez vyšších ambicí chtějí hlavně zalíbit svému cílovému publiku. Dokonce je tu i místo zvané Pláž, jakože aby tam postavy mohly chodit v plavkách a vypadalo to tak pro cílovku víc sexy. První tři epizody mi to krev ještě tak úplně nepilo, s naprosto debilní epizodou čtyři jsem ale ztratil zájem jít tomu naproti. Gró celého seriálu, tedy ony hry, co jsou hrdinové nucení hrát, jsou v lepším případě banální, v horším případě úplně nesmyslné a jejich řešení z prstu vycucané. V závěru jsem nevěděl, jestli se spíš smát kvůli tomu, jak trapně jsou podána ta rádoby dramata mezi jednotlivými postavami v resortu, anebo brečet nad tím, jak zoufale neochotní jsou tvůrci říct k smyslu toho všeho něco konkrétního. Plácáme, plácáme, do operačního střediska tam na monitory mrdneme nějakou afektovanou bábu, a jedeme dál v druhý sérii. Tak jako prosim, beze všeho, ale beze mne. (14.12.2020)

O zabíjania času a života hraním počítačových hier, cez hranie "skutočných" hier o život až po nájdenie zmyslu existencie a hodnoty ľudského života. Alice in Borderland rozvíja mnohé témy, okrem tých spomínaných aj hľadanie svojho miesta vo svete, keď ste ešte teenageri, respektíve na prahu dvadsiatky (ale aj neskôr), vek postáv nie som schopný určiť. Niežeby sme podobnú pointu ako v závere nevideli inde, ale ide samozrejme o adaptáciu, takže predpokladám, že v mange bude rovnaká. Teoreticky sa dá predstaviť aj pokračovanie, ono nie je úplne jasné, odkiaľ sa vzalo to, čo sa vzalo a či ide o náhodu, alebo o zámer niekoho dosiaľ nepoznaného. (14.08.2024)

Po zhliadnutí oboch sérií musím povedať, že ma seriál dosť zaujal a je kvalitne spracovaný. Taká seriálová varianta Battle Royalle. Občasné naťahovanie a emocionálne ždímanie sa dá v tomto prípade odpustiť. Najmä vzhľadom na pochopiteľnú snahu získať čo najširšiu cieľovú skupinu a čo je hlavné - množstvo skvelých nápadov s vražednými hrami. Tie boli v prvej sérii asi trošku viac.. hm.. správny výraz bude asi "zákerné", ale to nevadí, keďže s chuťou som si na posedenie pozrel aj celú druhú, tak zlá nemohla byť. Veľkým plusom sú aj sympatickí hlavný hrdina a hrdinka. Opäť raz je zo mňa spokojný divák. 80% (26.01.2023)

Hrdinové potřebují tragédie. Eintopf², který vykrádá v podstatě vše, co kdy vzniklo na poli žánrových filmů, mangy, videoher, komiksů, klasických děl, geek kultury... Všeho, všude, ve všem. Již pouze na půdě úvodní epizody bezpečně rozpoznáte Personu, Danganronpu, Kostku, samozřejmě Alenku, Project Zero, 28 dní poté, pub kvízy, Saw, Takešiho hrad, Jumanji, fenomén únikovek, Hru, Battle Royale, Hunger Games a dobře sedmdesát dalších předobrazů. Opakuji, to je čistě v rámci první epizody. Každou scénu se tahá za úplně jinou formální pilku a tak každá epizoda působí, že ji točilo trio režisérů, každý po svém, se svou vizí a na just ostatním. Hlavní hrdina je génius formátu "Sherlock hadr", který si řešení a jakože opodstatnění pro ně tahá ze zadele, což je však v japonských záležitostech standardem. A že se opakovaně problémy (vy)řeší díky deus ex machina obezličce na poslední chvíli? To je zde zdaleka ten nejmenší problém. A přesto, světe div se, to funguje jako soudržný ujetostí propojený svébytný celek, který šlape, je mrtě adrenalinový, svět a jeho pravidla vyvolají touhu dozvědět se více, má to neustále nějaké nápady (ne vždy využité, ale když si to sedne, tak všechna čest), hravě si to pohrává s pravidly žánrů, je to formálně vymazlené, nikdy to nepřešlapuje na místě a postavy postupem času přirostou k srdci čili se dostaví i nemalá emocionální odezva. V jádru je to totiž o teorii her aplikované do nekompromisních situací plných Sofiiných voleb, které musí činit sympatické charaktery ve svůj prospěch na úkor ostatních. Což je echt nosný koncept. Jakkoli bych se to zdráhal komukoli doporučit, tak je tady toho tolik, že si v tom snad každý najde to své, co ho na tom zaujme; i to co ho bude nebývale iritovat. Parametry okamžité kultovky to každopádně splňuje ve všech ohledech. | S1: 4/5 | (13.12.2020)