Gerry

Geniální. Rozehrát něco takového vyžaduje obří dávku invence (aby to fungovalo) a hlavně odvahy (aby se to vůbec uskutečnilo). Jediná věc, jediný záchytný bod, o který se můžeme opřít, je nám sdělen už v samotném názvu filmu. Jeden, jehož jméno je Garry, a ten druhý Garry se vydávají na cestu pouští. Bez zjevné příčiny, bez zjevného cíle (když pomineme prvotní informaci o nějakém turistickém bodu, která je v celkovém vyznění beztak redundantní - dvojice totiž záhy z pomyslné stezky dobrovolně schází) se hrdinové dostávají hluboko do pouště. Je to až jakési osudové pnutí, se kterým dvojice hlavních protagonistů opouští vyšlapanou stezku a běží tak vstříc širé poušti. Fascinující a zároveň smrtelně krutá nekonečná pouštní krajina poskytuje Van Santovi přímo ideální prostor pro uhrančivé záběry přírodního univerza se dvěma „vetřelci“ předem odsouzenými svému osudu, aby se následně zaměřil na tváře dotyčných a dal ještě jednou vyniknout prostoru v kontrastu s jejich bezradností. Relativnost celku a detailu je zvýrazněna záběry s obtížně identifikovatelnou a z celku vyjmutou částí (dalo by se říct detailem) krajiny, ve které se někde v dáli vynořuje některý z hrdinů ze všech stran svíraný pouští. Především ale Van Sant předvádí skvostnou prostorovou ekvilibristiku, kdy každý záběr, ať je jakkoli dlouhý, působí dokonalým dojmem. Rozvržení každé scény je naplánováno s chirurgickou přesností a celkový sled záběrů působí až halucinogenním dojmem. Pnutí, které vytváří absence vnější dějové linky, je cítit v každém záběru a s postupujícím časem stále přibírá na intenzitě. Minimalistický hudební podkres výborně doplňuje vizuální stránku a celkově koresponduje s vnitřním vývojem dvojice hrdinů. Výsledný pocit podobný deliriu se tak na diváka přenáší s maximální možnou intenzitou. (17.06.2010)

Hodnotit tenhle film, který Roger Ebert označil za existencionální verzi Hele vole, kde mám káru?, je opravdu problém. Je to dlouhý film prakticky bez děje, který se odehrává v úžasných argentinských scenériích. Občas až neuvěřitelně dlouhé záběry semtam podmalovává jednoduchý klavírní motiv Arvo Pärta. Je to zážitek, na jaký hnedtak nezapomenu, ale rozhodně jsem rád, že takových není víc. :) (16.07.2006)

Krásný přírodopisný dokument... kecám, je to dobrodružný film s prima tipem na zátěžák, při kterém si pročistíte hlavu: "Na místo startu se dopravíme autem, dál se jde pěšky, s sebou jen festovní boty a dobrou náladu"... nebo je to možná snímek filozofický - kdo jsme a kam směřujeme, či něco z fyziologie - jak dlouho vydržíme bez vody... a možná lekce z geografie - orientace v terénu... a ze zoologie - přes páření zvěře... psychologie - umění přehodnotit své hranice... ale najde se něco i ze soudku humoristického: "Jak se ti líbí vejlet?" Jedno je mně jasné - přes celé spektrum žánrů jsem neviděla přirozenějších, těžce relaxačních sto minut na téma: "Ó smrti, jak zlomyslná dokážeš být". (20.02.2014)

K mému překvapení to nebyla nuda, jak by se mohlo zdát. Napětí rostlo v rámci utahané kamery a předlouhých záběrů a film si mě dokázal udržet, že jsem v průběhu neměl ani nutkavou potřebu uniknout na chvíli k cigaretě. :) Na druhou stranu jsem měl dojem, že efekt byl znatelně slabší než u Elephanta, který taky (jestli se teď nepletu) pracuje s vyprázdněnou narací. Nicméně i tak mám dojem, že to ve mě bude ještě chvíli doznívat. (22.09.2009)

Tak se mě Gus zase pokusil unudit k smrti a haha, zase marně, pořád žiju, heč. Už by toho ale konečně mohl nechat, myslím, že vyprázdněný narace (nebo jakže se to říká tomu "uměleckýmu" směru, kdy se hodinu a půl natáčí záda hrdinů mizících kamsi do tmy, kopečky, mraky a jediný, co víme o postavách je, že maj pěknou hvězdu na tričku a minimálně jednou byli v cirkuse) bylo už dost a já se těším, až (teda jestli) natočí zase něco výrazně komerčnějšího. Taky by stačila hoďka deset, ale jinak je to neotřelej počin a na pány se dalo celkem dobře dívat... (04.07.2010)