Základný inštinkt

Nevím, proč jsem si dlouhé roky myslel, že ten film je sračka... protože když jsem se na něj podíval po letech znovu, přímo jsem užasl, jak moc je dobrý (nebál bych se napsat téměř až hitchcockovsky). Ten scénář nemá jedinou chybu, stejně tak hudba Jerryho Goldsmithe, která skvěle podtrhuje tu dokonalou neo-noir atmosféru, odehrává se na to zajímavých lokacích, a krom starých aut (např. Sharon Stone se zde prohání v krásném exempláři Lotus Esprit SE [Type 85], což je mimochodem stejné auto, které se objevilo i ve filmu Pretty Woman) a počítačů na tom filmu v podstatě není vůbec znát, že už je skoro 30 let starý - pořád to dokáže člověka dokonale vtáhnout do sebe a nepustit až do konce. Samostatnou kapitolou je potom samozřejmě obsazení - Douglase juniora jsem sice nikdy moc nemusel, vadil mi třeba i v Skandálním odhalení natočeném o 2 roky později, a zde tomu nebylo jinak, ale dokonale to vynahrazuje Sharon Stone, která zde byla ve svých tehdejších 34 letech pravděpodobně na vrcholu krásy a všechny scény s ní jsou prostě úžasné, především pak ta vrcholná u výslechu s legendárním přehozením nohou - je to zcela jistě její životní role a nikdy už nic tak dobrého nenatočila (snad s výjimkou Casina). Mimochodem z dnešního pohledu se jeví problematické, jak ten film glorifikuje kouření - a ačkoli jsem na to obvykle též alergický, zde mi to však nevadí, protože za á Sharon Stone s cígem je prostě hodně sexy, a za bé jsem se navíc dočetl, že scenáristovi byla později diagnostikována rakovina krku a veřejně se za kouření v Základním instinktu omluvil - takže tak. Nově na ten film nedám dopustit - je spousta dobrých důvodů, proč si ho cenit. (22.03.2020)

Verheoven v Základním instinktu proszauje více vážnosti, než je pro jeho tvorbu obvyklé a, nezlobte se na mě, nedělá to dobrotu. Formálně podařený film (zaujmou hlavně herecké výkony, syrové pojetí sexuálních scén a de Bontova kamera) je tak ochuzen o pořádnou osobitost i nadčasovost. Promluvy jako "Já s ním nechodila. Šukala jsem s ním." mohly vyvolávat dusnou atmosféru v roce 1992, ale dnes už takové věci slýcháme běžně, velmi podobné je to i se souložícími scénami. A co je nejhorší, Sharon Stoneová mi nepřipadalani na chvíli nějaknepřkonatelně přitažlivá a vůbec jsem nechápal, že jí může Duoglas (resp. jeho postava) natolik podlehnout. Verhoeven si Základním instinktem sice získal na svou stranu kritiku, ale já, jako Paulův fanoušek, preferuji možná méně vážnou, zato osobitější a kouzelnější část jeho tvorby. (24.10.2007)

Viz flanker.27. Verhoeven je úchylník a údajně se po skončení natáčení musel on i Douglas léčit na přemíru chutě k sexu...to jim nezávidím, já po skončení filmu nemusel do léčení. Přehození nohy Sharon Stone mě nechalo slušně řečeno hodně vlažným, jinak byl tenhle thriller ukázkově natočený. Krev, sex...to jsou celé Verhoevenovy filmy. Ačkoli se mi hnusí už z principu, nemůžu filmu vytknout jedinou režijní chybu, což neplatí pro chování postav (přesně jak píše flanker.27). (20.04.2006)

Klasika, kterou si troufám označit za nejlepší erotický thriller všech dob. Na začátku 90. let to zkoušeli i jiní, ale tady se sešli Verhoeven, de Bont, Douglas a hlavně Sharon Stone (bez kalhotek) ve špičkové formě, takže o vítězi bylo prakticky rozhodnuto. Nejvíce zamrazí, když přichází filmový závěr a kamera se nám přeci jen ještě na chvilku vrátí, aby nám vyjevila co že se to pod tou postelí vlastně nachází. 80% (13.01.2022)

„Budem šukat jak veverky, mít spoustu dětí a žít šťastně až do smrti“. I když erotické scény už jsem viděl i explicitnější (nebavíme se o pornu, ok?), bylo mezi nimi jenom pár zasluhujících nominaci na „soulož století“. Erotické dusno během minut strávených s vůbec či sporadicky oblečenou Stoneovou, znesnadňuje dýchání a zrychluje tep. Při prvním zhlédnutí to snadno přehlédnete, ale film má i jiné přednosti než ty od Stoneové (a Tripplehornové, když už jsme u toho). Třeba scénář Joea Eszterhase, jehož tabákem podroušený úsudek musela projasnit múza múz. Zbytečně komplikovanou zápletku se záměnami identit dokázal vytáhnout do „uposlouchatelných“ mezí vrchovatou porcí sarkasmu a černého humoru. Ten je ostatně vlastní i Verhoevenovi, jenž si neodpustil pár vizuálních vtípků, mezi něž možno počítat i „mezinožní pozdrav“ Stoneové během extra hutné scény výslechu. Jan de Bont věděl, co zabírat a věděl to i během jiných scén (automobilová honička, diskotéka). Jednou z nejlepších prací se blýskl rovněž Jerry Goldsmith, v akčních momentech trochu váhavější, v „k něčemu se schyluje" scénách naprosto přesvědčivý. Verhoeven si pohrává s pravidly žánru a prezentuje model filmu noir pro 20./21. století, vyznačující se neochotou brát věci smrtelně vážně. Prostě to není běžný hollywoodský thriller o zločinu, který musí být odhalen a potrestán. Spíše provokující výsledek střetu puritánských Spojených států s režisérem ze země, kde je legální marihuana i eutanazie. 80% Zajímavé komentáře: k0C0UR, Legas, Ivoshek, de_FACTO, Triple H (30.04.2008)