Zabitá neděle

Už je tu zas zabitej čas, zpíval kdysi Michal David v intru úspěšného osmdesátkového titulu Láska z pasáže o životním stylu mladých příslušníků pražské galerky v době pozdního socialismu. O pár let dřív natočila režisérka Drahomíra Vihanová Zabitou neděli, snímek, který není jen povrchní kritikou stoupenců sladkého života na úkor druhých. Jde o studii odcizení a úpadku člověka, který dělá práci, co ho neuspokojuje, neumí se ale vymanit z ubíjejícího stereotypu vojenského života a myšlení založeného na autoritě. Nic jiného než střílet, poslouchat a přikazovat totiž neumí. Hrdina příběhu, důstojník ČSLA, nevidí smysl ve své práci a nenachází ani žádný osobní cíl, ke kterému by se mohl upnout. Svět kolem sebe vnímá jako prázdnotu a vrstvení banalit. Pohrdá rituály vojenských předpisů, děsí ho představa budoucnosti stejně fádní a ubíjející, jako je nudná a bezútěšná přítomnost. Dočasnou úlevu z pocitu opovržení nad sebou samým mu poskytují jen stále větší dávky chlastu a myšlenka na únik před zítřkem. Za tenhle negativní obraz naší armády odpovědní činitelé Vihanovou nepochválili. Film jako jeden z prvních skončil po zahájení normalizace v trezoru. I přes krátkou stopáž nebylo jednoduché tuhle nelíbivě natočenou, těžkou a nepříjemnou záležitost vstřebat, příště by to chtělo něco optimističtějšího. Celkový dojem: 60 %. (13.01.2017)

Nezapomeň. Vše, co jsi slyšel a viděl - mlč! Zde ovšem nelze mlčet, je potřeba řvát a rvát se o své místo. O místo člověka, který je vlastně jen součást vybavení svobodárny. Chlast, štětky a lidově demokratická armáda. Ztracen v každodenním životě nehledá nic. Naopak se nechává nalézt a pohrdavě pokračuje ve své mizerii. Drahomíra Vyhnanová touto Zabitou nedělí zabíjí i své další filmové možnosti, neb takovýto obraz důstojníka neměl ve své době šanci na přežití. I ke své specialitě, které jsou dokumenty, se dostala až za několik let. Oficiální text je výjimečně kvalitní a výborně snímek popisuje. Silně novovlný debut se skvělou kamerou a rozložením děje. Film, který nesměl nikdo zpatřit máme možnost nyní vstřebat a opravdu se jen divit, kde vzala paní režisérka tak perfektní inspiraci. (04.02.2014)

Když jsem slýchával, jak že je Zabitá neděle existenciální a pesimistická...no jasně, je to tak trochu český Dillinger je mrtvý, ty západní vlivy jsou tam znát, ale zároveň je to neuvěřitelně vtipný film! Už dlouho jsem se u ničeho tak nezasmál. Geniální Palúch ve své snad nejlepší roli, se jako "vojenský pán" celý den fláká, vzpamatovává z kocoviny, načež se opět těžce ožírá, každého /muže i ženy/ stírá obhroublými cynickými hláškami, loudí peníze kde se dá, hraje si s nabitou pistolkou namířenou neustále směrem na svou hlavu a mezitím vede s malou holčičkou filozofické hovory o problematice řeřichy. Zabitou neděli prostě nelze nemilovat! Vihanová byla opravdu dobrá, všechno co jsem od ní viděl, má vysokou kvalitu. (05.05.2014)

Velice zajímavá sonda do prázdnoty jednoho nadpoučíka, prokládana vtipnými hláškami a slogany. Hned na začátku úžasný vzkaz od uklízečky, ponožky v hrnci, následně polévka v hrnci ... :o) Starý mládenec který zkouší krájet suchý chleba žiletkou (zkušenější staří mládenci rozbíjí kladivem ...) Arnoštkova "domácnost" mě neskutečně bavila, ovšem na návštěvu bych k němu asi nešla .... :o) Víc než Bajaja nadchla Míla Myslíková. Záběry někdy připomínaly Chytilovou, kritika zas Schoma. Film sice do kategorie Podobenství zařazený není, dle mého soudu podobenstvím je. Pro mne první hraný film Drahomíry Vihanové. 30. 7. 2014 Mrzí mě že už nemůžu žádnou hvězdu přidat, líbí se mi to čím dál víc. (23.04.2014)

Zabitá neděle? Doslova. Každý máme i vlivem okolností na výběr, co z nás necháme v sobě vyrůst, zda dáme přednost přežívání nebo životu. Tak se vlečou minuty jedné horké letní neděle, během které sledujeme vojáčka Arnošta v koloběhu rutinních a zbytečných činností zpestřovaných stejně nesmyslnými pitkami, vzpomínkami na už neexistující "doma" (zemřelá matka, dívka / láska) a setkáními s malou Ingrid, která odhalují, že pod všemi nánosy špíny, prázdnoty a zvyku je ještě schopen cítit a hrát si. Krom závěrečné hádky se servírkou, kde na sebe vykřičí, jak si vlastně stojí, mne nejvíc dostal celkem nepatrný, možná i nedůležitý detail - snové záběry v prosluněném poli, kterým střídavě běží tři podoby jeho vnitřního bytí / citu: děvčátko Ingrid, dívka snů a minulosti a Myslíková s krýglem piva - začátek ve hře a poezii a konec ve velmi hmatatelné próze, nádherně a jednoduše beze slov sečteno a podtrženo; esence růstu od dětství po dospělost. Zapomeneme-li se, není naděje. (05.09.2012)