Reklama

Reklama

Smrť v Benátkach

  • Československo Smrt v Benátkách (viac)
Trailer 2

Obsahy(1)

Roku 1911 prichádza do Benátok vyčerpaný hudobný skladateľ Gustav von Aschenbach. V prostredí honosného talianskeho letoviska sa chce zotaviť, načerpať novú životnú silu i inšpiráciu. Tá prichádza v nečakanej forme a berie na seba podobu efébsky krásneho poľského mladíka Tadzia. Aschenbach postupne prichádza na to, že jeho fascinácia chlapcom sa mení na platonickú lásku k ideálu krásy, ktorý sa celý život snažil hľadať v hudbe. Situácia v Benátkach však prestáva byť bezpečná nielen pre Aschenbachove city, ale aj pre jeho zdravie. Zákerné scirrocco privialo do stojatých vôd benátskych kanálov choleru. Benátčania žijúci z turistov sa snažia informácie o epidémii za každú cenu čo najdlhšie udržať v tajnosti. Smrť v Benátkach, ktorá patrí k vrcholom tvorby režiséra Luchina Viscontiho, je druhým dielom tzv. nemeckej trilógie. Film je dokonalou evokáciou atmosféry neskorej secesie, belle epoque i starého sveta, ktorý po 1. svetovej vojne zanikol. Predobrazom postavy Gustava von Aschenbacha bol hudobný skladateľ Gustav Mahler. Preto vo svojej adaptácii Visconti zmenil Aschenbachovu profesiu zo spisovateľa na hudobného skladateľa. S pomocou dokonalej scénografie a hudby Mahlera, Lehára a Musogorského vytvoril z predlohy, ktorá bývala považovaná za nesfilmovateľnú, reflexiu o podstate umeleckej tvorby, krásy a o dvoch silách riadiacich život človeka: sile lásky a sile smrti. (STV)

(viac)

Videá (3)

Trailer 2

Recenzie (187)

EdaS 

všetky recenzie používateľa

Nejsem si jistý, nakolik by mne tenhle film zaujal, kdybych předtím nečetl výbornou knihu Thomase Manna. Stejně tak si nevím, kolik působivosti by filmu zůstalo nebýt úžasné hudby Gustava Mahlera. Kdo nemá trpělivost vnímat tenhle VELMI POMALU plynoucí snímek, měl by zůstat u knihy a při čtení si pouštět toho Mahlera. ()

Lavran 

všetky recenzie používateľa

Málokdo dokázal na plátně vyjádřit úpadek a nechutenství natolik sugestivně jako Visconti. Tím spíše, že odpudivé se u něj vždy manifestuje soumračným estétstvím; vášní pro gargantuovsky přebujelou krásu, krásu umělou, dusivou, těžkou a zatuchlou. Jak příznačné jsou pro jeho filmy bíle maskované tváře oslizlé potem (potem slabosti, marnosti a neschopnosti), které tím nevědomky prozrazují morální bahno, jež koluje jejich majitelům v žilách namísto krve. Smrt v Benátkách dotahuje "efekt mokvání" k dokonalosti. Tvář hlavního hrdiny se nejen ustavičně potí, ale v samém závěru se dokonce začne rozpouštět; z vlasů se mu vyřine barva, jež měla zakrýt šediny, aby na tvářích splynula s bledým líčením, připomínajícím posmrtnou masku. Gustav von Aschenbach, toť ukázkový příklad majetnického, slabošského, vystrašeného, pasivního a sobeckého jedince, tak trochu análního charakteru. Zchromlý, podrážděný, ufňukaný, zpohodlnělý maloburžoa, který se natolik a tak často babrá ve svých osobních záležitostech, zájmech a minulosti, že není schopen, byť na moment, pomyslet na potřeby jiných, vcítit se do okolí. Však i jeho domnělý objekt zájmu - Tadzio, božský androgyn - je pro něj pouze přeludným obrazem, nikoli živoucí bytostí. Pase se na něm pohledem z bezpečné vzdálenosti, neustále se mu táhne v patách jako hladový vlk, ale nikdy v sobě nenalezne dost odhodlání k vystoupení ze stínu, nikdy nedokáže svůj idol oslovit. Aschenbach je posedlý obrazem, obdivuje ideu absolutní, spirituální, nadlidské krásy, kterou dosud nepoznal, o kterou však usiloval ve své hudbě. Nepotřebuje milovat celou bytostí, nepotřebuje Tadziovu osobnost. Bohatě si vystačí s povrchem, který si dobarvuje bájeslovím vlastního ega. A když konečně odhalí, že město je odsouzeno k záhubě, že v Benátkách rozpučelo květenství moru, raději obětuje vlastní život (i životy ostatních, které nevaruje) jen proto, aby mohl s tímto zidealizovaným obrazem dokonalosti zůstat navěky. Sám sice tvrdí "Miluji tě!", sám se domnívá, že se do něj propadl a poblouznil, ale s láskou to má společného pramálo. Jediné, po čem von Aschenbach touží, je vlastnit Tadziův obraz, majetnicky si jej připoutat na zřítelnice, pro sebe a pro nikoho jiného. ()

Reklama

easaque 

všetky recenzie používateľa

po čase jsem se vrátil k tomuto klasickému snímku a zajímalo mě, jak na mě zapůsobí po znalosti knižní předlohy. Bez ní jsem si to totiž na poprvé skoro neužil a teď se mi už podařilo lépe vnořit do díla a víc ho chápal. I když filmové zpracování dokonale vystihuje náladu knihy, tak dlouhé pasáže (i když esteticky čisté) jsou na mé gusto v tomto případě docela ubíjející. Možná k tomu jednou dospěji, ale teď to ode mě dostane jen lepší 3 hvězdy. Běžní diváci se raději k tomuto filmu ani nepřibližujte ;-)) [ PŘÍBĚH: 1 /// ATMOSFÉRA: 0 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 0 /// ART: 3 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()

Lima 

všetky recenzie používateľa

Viděno na širokém plátně ve stylových prostorách Slováckého divadla a nutno říct, že to byl doposud můj největší zážitek na LFŠ!! Vizuální a zvuková pastva, při které Visconti neskutečně čaruje s obrazy a do toho hraje božská hudba Gustava Mahlera. I příběh, jakkoli prostinký, dokáže zaujmout svojí dráždivostí na téma zapovězená láska a rozklad společnosti i lidského ducha. Nicméně, právě skutečnost, jak a kde toto dílo divák zhlédne, je pro celkový dojem podstatná. Chce to fakt to kino. ()

dr.horrible 

všetky recenzie používateľa

Skvostná adaptácia, možno aj prekonávajúca predlohu. S Mannovou novelou som mal jediný problém, že som po tých cca 80 stranách textu chcel viac. Film mi prišiel postačujúci, po všetkých stránkach uspokojujúci, a nielen vďaka majstrovskej výtvarnej stránke. Viem si predstaviť, že v inom duševnom rozpoložení by som sa mohol nudiť, ale bol som na hoteli, s flaškou silného ginu, a užil som si tú snovú uhrančivosť, rovnako ako filmy Ericea, alebo Tornatoreho. ()

Galéria (68)

Zaujímavosti (9)

  • Předobrazem titulní postavy, kterou ve filmu ztvárnil britský herec Dirk Bogarde, byl skladatel Gustav Mahler, jehož hudba podbarvuje klíčové pasáže. (Lynette)
  • Úryvek z Mahlerovy čtvrté symfonie, kterou ve filmu hraje Alfred (Mark Burns) na klavír, zahrál ve skutečnosti sám Gustav Mahler. Jde o transkripci staré gramofonové desky obsahující nahrávky hudby Mahlera, Richarda Strausse a dalších skladatelů v jejich vlastním provedení. (Stegman)

Reklama

Reklama