Natália

Třebaže Visconti film přemisťuje do Itálie jeho časů (s mírným poukazem na sociální pozadí, kde se nezapře režisérův politický názor), zůstává film nejen hudbou Nina Roty tak ponořen v ruské romantizující tradici (tu naruší jen rock´n´rollová taneční vložka, do níž Mastroianni už tehdy vložil sebeparodický vtip). (11.07.2011)

Predloha a jej ústredná os (verné čakanie na pravú lásku) zaváňa starinou  romantizujúcich predstáv. Až do tej miery, že sa stáva neživotnou chimérou. Ktože by dnes čakal rok, a "nešuchél bys bokem", ako sa hovorí v našom kraji. Len trpáčka/trpák. Preto je len dobre, že režisér sa nedržal upäto predlohy. Oživil strnulú ruskú haraburdu a jej dej preniesol do súčasnosti. Do úlohy rivalov v láske obsadil mužov strednom veku, ktorí už v živote čo-to skúsili. Obaja zrazu v sebe objavia ťažkého romantika, čo samo osebe pôsobí srandovne. Mastroiani sa, podobne ako ťažkopádny Marais, vyhráža dievčine svojho srdca ročným celibátom, ona sa až zadúša, že rok ubehol: a v posteli nič s nikým. Rokenrolová tanečná zábava je skvostná (možno prvý dance battle vo filme), divák sa dočká epizód s motorkárskymi delikventmi, s prostitútkou, patriacou k početnej komunite chudákov, bývajúcich pod mostami, ktorí narušia romantickú chvíľku na člne. Finále pôsobí zaujímavo. Akoby sa emócie prostý Marais, odetý v dlhom plášti a veľkých rukaviciach, chystal svoju životnú lásku odviesť skôr do nejakej tmavej prázdnej uličky, ako do vysneného lôžka lásky. (27.07.2021)

90% - Nečetl jsem Dostojevského, takže jsem si film mohl užít bez touhy po srovnávání s knihou. Bílé noci mě oslovily po všech stránkách. Studiová krása, film po staru... Hudba Nina Roty... Marcello Mastroianni tak trochu jinak... Maria Schell a její výkon je snad to jediné, co mě na filmu příliš nepřesvědčilo. Po shlédnutí mi bylo melancholicky fajn. Těším se na opětovné shlédnutí. (26.05.2010)

Na jednu stranu je to prehnaný gýč a ukrutne ma to nebavilo, na druhú je to gýč úmyselne a vydarená adaptácia. A ja mám vlastne gýče rád. Teda určite radšej sa budem pozerať na Mastroianniho na zasnežených kanáloch v Ríme, ako by tam mali behať v ošuntelých kabátoch po Nevskom prospekte. Emočne to so mnou ale nič nespravilo. Dlho váham medzi 3 a 4*, ale nech je teda vyššie, za hudbu a kameru. (03.01.2023)

Jedna z mnoha filmových adaptací Dostojevského novelky "Bílé noci" je příjemnou studiovou retro podívanou. Autor, v titulcích roztomile po italsku uveden jako Fedor Dostoevskij, tuto kratší povídku vydal v rané fázi své literární kariéry roku 1848. Je to text bytostně romantický, věnující se oblíbenému romantickému tématu nenaplněné lásky (není mimochodem vůbec od věci srovnat hlavního hrdinu "Bílých nocí" s Goethovým Wertherem). Krátká knížečka vyprávěná v ich-formě líčí setkání nenapravitelného snílka s mladou dívkou, do níž se nešťastně zamiluje a která přes rok čeká na návrat svého snoubence. Ačkoli Dostojevskij toto dílko napsal relativně velmi mladý (v 27 letech), nezapřou se v něm již jeho typické pozdější rysy, jako je např. výborná psychologie postav. "Bílé noci" jsou dodnes aktuálním příspěvkem do diskusí o přátelství mezi mužem a ženou, a zajímavým zpracováním námětu osudové chyby při výběru životní lásky. Visconti pracuje s literární předlohou relativně volně, Dostojevského text přenáší z ruského Petěrburgu 1. pol. 19. stol. do italského Livorna na konci 50. let 20. stol. Z Dostojevského bezejmenného vypravěče se stává Mario, z Nastěnky je Natalia. Film se jinak literární předlohy drží relativně věrně a spěje k nezadržitelnému konci, který znalce předlohy nepřekvapí - o to více je možné se soustředit na jímavou atmosféru filmu, která ubírá na Dostojevského romantismu a naopak děj obohacuje o sociální podtext a hysterické rysy titulní hrdinky, které v literární předloze nenajdeme. Hlavním kladem tohoto snímku je herecký výkon Mastroianniho; Jean Marais vedle něj působí jako legrační vepř. Naopak krajně nesympatická Maria Schell je nejslabším článkem celého filmu a jen kvůli ní srážím z hodnocení jednu hvězdu dolů. (28.05.2011)