Réžia:
Luchino ViscontiHudba:
Georges BizetHrajú:
Clara Calamai, Massimo Girotti, Juan de Landa, Dhia Cristiani, Michael Balfour, Vittorio Duse, Michele RiccardiniObsahy(1)
První z mnoha kultivovaných opusů Luchina Viscontiho považovaný za přímého předchůdce italského neorealismu, který se stal po 2. sv. válce určujícím směrem evropské kinematografie. Příběh smrtonosné vášně Visconti volně natočil podle proslulého románu Jamese Caina Pošťák zvoní vždycky dvakrát (pamatujete na verzi s Anjelicou Hustonovou a Jackem?), klasického představitele amerického detektivního žánru drsná škola. Režisér zasadil děj do nehostinné italské krajiny zmítající se ve válečné krizi, bídě a kriminalitě. Přestože se autor nemohl vlivem nacistické cenzury (film byl natočen v roce 1942, za Mussolliniho režimu) vyjádřit otevřeně, byl jeho pokus záhy zakázán a stal se legendou mezi nadcházejícími režiséry. Ze všeho nejvíce je patrně uchvátil důraz na realistickou Itálii a sociální problémy kraje, které zmítají milostným trojúhelníkem. (Martin Jiroušek) (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (49)
(1001) Viscontiho filmy jsou zcela mimo mne, pro mě jeho styl zestárl natolik, že už je na dnešek neaplikovatelný. Nicméně Posedlost se mi ze všech jeho filmů, co jsem zatím viděla, sledovala nejlépe. Nejspíš to bude tím, že neorealistický žánr ho spojuje s dobou a problém tak nějak progresivně, v tom je tento film "současný". A osobní poznámka, opravdu nemám ráda, když jsou ve filmech zabíjeni nevinní. ()
Překvapivě dobré a zábavné. Dokonce jsem pobral i děj a vyznal jsem se v postavách, i přes ty zajímavé střihy, které diváka často dopraví úplně mimo předcházející děj (způsobené ztracenými pasážemi). Z postav mi přišel nejzajímavější španělský artista a tlustý manžel "krásky" v hlavní roli. Zbytek u mě představoval typickou italskou zaměnitelnost. Příběh, jak jsem již řekl, byl zřetelný, ale, jak už to tak bývá, ne zrovna dvakrát zajímavý. Celý snímek na mě vlastně působil nijak zapamatování hodným dojmem a nezaujal mě v podstatě ničím. Kdybych si zde nepřečetl, že je Posedlost vůbec prvním zástupcem v žánru, snad bych i napsal, že se jedná o klasickou neorealistickou šeď :-) Byly by to čisté 3, nebýt vynikajícho konce, který mi trochu zamotal hlavu, navíc i přes nevýraznost konkrétních atributů filmu, celek nějakým způsobem dobře funguje a dá se na to koukat a zároveň netrpět. Pokud mám srovnávat s Rosselinim, Viscontiho Posedlost se mi líbila více, i když není jeho vrcholným dílem, narozdíl od Robertova Otevřeného Římu a Nultého Německa. ()
Posedlost je exemplárním příkladem zrodu neorealistického proudu, jenž razantně rozvířil poněkud skomírající italskou kinematografii. Jako protiklad k snobským příběhům z exkluzivních prostředí nastolil zájem o svízelnou realitu včetně veškerých negativ s ní souvisejících. Sociální problémy (nespravedlnost) začínají hrát výraznou roli a strohé dokumentární snímání jen zveličuje razantnost a palčivost poválečné italské společnosti. V Posedlosti, která vznikala ještě za fašistické diktatury, jsou základní neorealistické rysy (hlavně symbióza exteriérů s konáním postav) kombinovány s psychologickým dramatem milostného trojlístku. Visconti umně a novátorsky pracuje s výrazovými prostředky (hra mimiky, rafinované osvětlení..), díky čemuž si Ossessione i po šedesáti letech udržuje výsadní postavení ve světové kinematografii. ()
Krásny príklad toho, keď dej zaujme diváka ako priebeh sinusoidy. Niekedy vás ide vytrhnúť od filmového majstrovstva, inokedy by ste film najradšej zahrabali pod čiernu zem a už si naň nikdy nespomenuli. Našťastie tie zdrvujúce momenty filmového nevkusu prichádzajú menej často ako tie povzbudzujúce a hlavne preto sa ten dlhý, naťahujúci sa dej rozplynie pomerne rýchlo. Talianske teatrálne výkony ma spočiatku obchádzali, no po čase som sa navnadil na ich vlnovú dĺžku a ich horlivosť musím naozaj pochváliť. Horšie to už bolo za kamerou, keď vedúci výletu nevedel odhadnúť dĺžku trasy a v polovici odpadol. 65%. ()
Veni, vidi, nudi (Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se). Třetí adaptace Pošťáka, kterou jsem viděl (po těch dvou amerických z let 1946 a 1981) je ta nejnudnější. Od knihy se odchyluje dost, nemá skoro žádný náboj ani atmosféru a už vůbec ne nějaké sympatické herce. Na tenhle italský neorealismus asi zkrátka nemám buňky :-) ()
Galéria (23)
Fotka © Industrie Cinematografiche Italiane (ICI)
Zaujímavosti (11)
- Film je inspirován detektivním románem Jamese M. Caina "Pošťák vždycky zvoní dvakrát", jehož italský překlad věnoval Viscontimu Jean Renoir. (Matty)
- Italský neorealismus je pojem, který byl poprvé použit pro tento snímek. (Pavlínka9)
- Film měl hluboký vliv na další mladé italské režiséry, jako Roberta Rosselliniho a Vittoria de Sicu, či na režiséry v jiných zemích. (Pavlínka9)
Reklama