Réžia:
Luchino ViscontiKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Nino RotaHrajú:
Alain Delon, Renato Salvatori, Annie Girardot, Katina Paxinou, Alessandra Panaro, Spiros Focás, Max Cartier, Corrado Pani, Claudia Mori, Adriana Asti (viac)Obsahy(1)
Realistická panoráma talianskej spoločnosti ponúka prenikavú spoločensko-kritickú analýzu hospodárskych premien krajiny na začiatku šesťdesiatych rokov a sleduje ich dopad na tradičné hodnoty a rodinu. Príbeh sa začína presídlením vdovy Rosarie a jej štyroch synov z chudobného vidieckeho juhu do priemyselného a bohatého Milána. Najstarší syn Vincenzo už pred časom odišiel na sever za prácou, aby pripravil všetko potrebné pre príchod ostatných členov rodiny. Začiatky v novom prostredí však nie sú ľahké a každý z bratov sa s životnými podmienkami vyrovnáva inak. Príbeh sa zameriava na dramatický konflikt bratov, moderného Kaina a Ábela, prostredníctvom osudov ostatných členov rodiny však zároveň zachytáva rôzne spoločenské postoje doby. Na MFF v Benátkach film získal Zvláštnu cenu poroty a Cenu FIPRESCI. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (77)
Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Možná jde o mistrovské dílo italského neorealismu, pro mne však bohužel taky dosti pomalé, neskutečně dlouhé a italsky uřvané dílo. Viscontiho Rocco zkrátka nebyl mým šálkem čaje pro osvěžení, spíš inspirací pro usnutí u televize. A tak můžu hodnotit jen první polovinu filmu. Sorry, Rocco a Tví bratři... ()
Na tuhle frescu maestra Viscontiho jsem dlouho čekal a možná proto nebyl výsledný dojem tak oslnivý. Ovšem příběh je to ucelený, sevřený s řadou zajímavých postav: Rocco, Simone, matka rodu. Hodně mě překvapila role Annie Girardot. Místy je to herectví až ( italsky ) afektovaný, přesto jistě film hodný shlédnutí! 51. KVIFF ()
Těchto několik listů z kroniky běžné italské rodiny mne k sobě připoutalo tím, jak se v nich propracovávají (imaginativně, psychologicky i kompozičně) jejich základní duchovní motivy (sebeobětování, odpuštění a láska). Viscontimu se podařilo nahlédnout je panoramaticky, v jejich odvěkosti (posilované biblickými aluzemi) i detailně v jejich mnohotvářnosti (např. oběť Rocca a oběť Nadi nejsou identické, byť v obou případech je ničícím nástrojem Roccův bratr Simone a u obou obětujících se se utvářejí figurální paralely s Ježíšem Kristem, z nichž ta Nadina, jejíž smrt je dokonanou pomstou – doslovná, s rozpaženýma rukama – je vědomou parafrází Ukřižování, navozující atmosféru žaloby a připomínající její předešlé „magdalenské“ pokání). Visconti v naturalistickém pohledu na proměňování (venkovských) charakterů vlivem velkoměsta tedy neustává na zobrazování městského patologična, ale podřazuje jeho chaos duchovním vlnám, povstávajícím v nitrech lidí. ()
(1001) "...and he acts like there's a curse on him." Tak tomu říkám spektakulární příběh o bratřích. Rocco mě dojímal celou dobu, ale kdo by byl býval řekl, že i nakonec ten Simone mi sevře srdíčko. Jak byl zlomený a rozesmátý jako děcko v té hospodě. Měla jsem velký požitek z jejich sledování, ale ještě větší z osnování mých vlastních plánů pro jejich charaktery - hodnotím to tedy tak, že pro mne film trošku zestárl a už není stoprocentní. ()
Může to být, jak chce oslavované dílo, ale pro mě je to prostě moc zdlouhavé a ano, v některých momentech až tak neskutečně teatrální, že to je prostě směšné. Ani to finální zabití není nijak moc dobře natočeno. On neorealismus není podle všeho nutně realismus. Zajímavé postavy možná, ale neoslnily mě natolik, abych jim propadl a zajímal se o jejich osudy. ()
Reklama