Rocco a jeho bratia

Film se sociální tématikou, který mě oslovil v několika směrech – výměna tradičního způsobu života lidí z vesnic za život ve městech. Oslnění neóny, transparenty, manipulativní reklamou a další pozlátková lákadla mohou zlomit i nejtvrdší muže a jiné postavit vynuceně do rolí, o kterých by dříve ani neuvažovali. Působivě na mě působila sepjatost rodiny, což je dnes spíše archaismus. Třetím momentem bylo pojetí dobra, které vynikajícím způsobem ztvárnil AlainDelon, který svou nekonečnou dobrotou zaváděl celou rodinu na pokraj propasti. V té souvislosti mě napadlo rčení „Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“. Neuvěřitelná stopáž už mi v závěru začínala trochu vadit, ale jsem rád, že jsem vydržel. Nicméně jsem se trochu nemohl zbavit dojmu, že film není natolik nadčasový, aby dokázal svým sdělením oslovit současného diváka přimět ho k zamyšlení. (07.02.2010)

Čistá ambivalencia. Ten film krásne a kultovo vyzerá. Visconti bol geniálny režisér, pokiaľ išlo o stavbu scény, výtvarnú stránku, kameru a hudbu. Ale tie postavy! Nevýrazný Rocco a jeho rodina: Dvaja bratia do počtu a jeden psychopatický idiot, ich spoločná štetka a fanatická mater. Jediná normálna postava bola Cardinale, pretože o nej nič nevieme. Všetko je krásne a čiernobiele, až pokým nedojde na vyhrotený okamžik, ktorý je vždy teatrálny a smiešny. Snažil som sa to vstrebať, ale v klúčových momentoch som sa skrátka smial. Zapamätám si scénu budenia synov kvôli snehu a hľadaniu práce, a potom exteriérové scény a celky. Lenže ten film trval tri hodiny. (09.02.2023)

Mohlo to být skvělé neorealistické drama podepřené přítomností velkých hvězd filmového plátna v čele a Alainem Delonem. Mohlo divákovi přiblížit rozdíl mezi životním stylem na italském venkově a v průmyslovém velkoměstě a zároveň i kontrast mezi hodnotovým žebříčkem obyvatel konzervativního italského jihu a liberálním pohledem na svět seveřanů. Ano, mohlo, kdyby ho Visconti neutopil v sentimentu, přehrávání a odporně melodramatické břečce. Zajímalo by mě, jak to skutečně je s tím italským temperamentem. Viděl jsem totiž řadu italských filmů, kde se postavy chovaly civilně a v rozporu s běžnými stereotypy, které míváme o horkokrevných Italech. Tady v chování postav nacházím podivnou afektovanost a přepjatost, ostatně podobný problém mám u historických snímků Akira Kurosawy. Tam, kde snímek měl a chtěl emočně vyvrcholit, tedy konforntací Simona a Nadi, na mě přehrávání herců působilo natolik rušivě, že veškerý dojem byl v háji. Neodpustím si tradiční výpad proti Viscontiho opakovanému nešvaru, tedy tříhodinové stopáži. I zde se daly použít nůžky, a to vícekrát. Nesouhlasím ani s Viscontiho idealizací a uctíváním "nezkaženého" venkova založeného na tradici a rodinných vazbách, který staví proti městskému stylu života. Obhajoba svérázně pojaté cti, morálky a rodinné soudržnosti je totiž důvodem, proč se dodneška tak daří mafii a jejím regionálním mutacím, klientelismu a korupci v Itálii. Celkový dojem: 45 %. Opět jsi mě, Luchino, nepotěšil. Ani já tě nepotěším... Ale neboj, už to bylo vážně naposledy. (13.05.2017)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Možná jde o mistrovské dílo italského neorealismu, pro mne však bohužel taky dosti pomalé, neskutečně dlouhé a italsky uřvané dílo. Viscontiho Rocco zkrátka nebyl mým šálkem čaje pro osvěžení, spíš inspirací pro usnutí u televize. A tak můžu hodnotit jen první polovinu filmu. Sorry, Rocco a Tví bratři... (28.11.2009)

Nástrahy velkoměsta jsou nevyzpytatelné. Jednomu bratrovi můžou prachy, chlast a děvky zničit slibnou kariéru, život i charakter, u druhého se může naopak projevit jeho gigantický altruismus, který však s sebou paradoxně nakonec přináší sebedestrukci a více zla než užitku (ne nadarmo všichni starověcí a středověcí světci končí ukřižovaní/ rozčtvrcení/ bez hlavy atd.). Samotný závěr filmu však nepatří ani jednomu z nich ( i přes tragické vyvrcholení jejich milostného trojúhelníku), ale nenápadnému bratrovi vzadu, jež byl do té doby asi nejnevýraznější figurou celého dramatu. Právě on nese poselství, které bylo pro tehdejší Itálii v jejích těžkých poválečných "neo-realistických" časech velmi užitečné - zůstat u poctivé práce, nevymýšlet riskantní pokusy na zbohatnutí, neztratit vůli a naději, nezapomínat na rodinu, zatnout zuby a čekat až přijde ten lepší svět. (12.06.2012)