Dým bramborové natě

Na to, že je to páně Vláčilova úlitba normalizačnímu režimu, je to úžasný film. Téma posrpnové emigrace je přítomno jen na počátku filmu, a to ještě rozhodnutí hlavního hrdiny je motivováno osobně, nikoliv ideologicky. Ale zbytek je o návratu ke kořenům, o stárnutí bez resignace.Ta scéna s hrobníkem je signifikantní -jsou skutečnosti v životě, které žádná ideologie za člověka nevyřeší. Ten hřbitov a podzim jsou v tomto filmu stálým mementem. Tohle není normalizační film. (31.07.2010)

Jazdou a zábermi cesty sa to začína aj končí, ale inak je to veľmi rozvláčne a aj výkon Hrušínského filmu pomohol veľmi zľahka. Dej je nevýrazný a jedine dedinská atmosféra mala niečo do seba. Príliš melancholické. –––– Tak jsem se naučil chodit pomalu. Mrtvý pták. – Ono je spíš důležité, kam člověk dojde. (21.02.2014)

Krásná, zajímavá postava MUDr. Meluzína je po nadějném začátku bohužel rozmělněna. Čekal jsem, jak se bude vyrovnávat s novým i starým životem, místo toho mám možnost pouze sledovat, jak správňácky řeší příhody průměrného, rádoby psychologického scénáře, „teple lidského“ až k znechucení. Autor předlohy Bohumil Říha asi zrovna psycholog nebyl. Má to být ze života, ale postavy a situace jsou vesměs neživé, schématické, vytržené z reality. (Vrcholem je zpátečnická, primitivně zlá herdek statkářka jako správně zaostalý protipokrokový (dálnice) živel.) Nechybějí zajímavé motivy, úvody jednotlivých „záležitostí“ na mě působily silně, ale pak to vždy vyznělo hluše. Říhovu předlohu ovšem neznám a ať jsou její kvality jakékoli, tady jsou vinni autoři adaptace. Od Vláčila bych čekal víc. Přesto mu patří uznání za vizuálně a náladově pěkné dílo, kterému jistou hloubku přece jen nelze upřít. Celé to ovšem stojí na excelentním Hrušínském, jehož doktor Meluzín je skutečně impozantní postavou. (Vnucuje se mi označení „český Rudovous“, ačkoli to samozřejmě velmi kulhá.) I ostatní hrají velmi dobře. Suma sumárum známkuji třemi hvězdičkami. Ovšem, jak tady podotýká Radek99, v těžce normalizačním roce 1976 jde o nadprůměrný film. Radkovu komentáři také děkuji za některé vynikající postřehy toho, co je na filmu pěkného. Bohužel, ten střed, na kterém by to mělo viset – totiž Meluzínovo nitro – tam prostě chybí. (03.03.2011)

Je to již dlouho co jsem Dým bramborové natě viděl, ale dodnes na mě zanechal příjemnou vzpomínku na závěrečné životníé rozjímání, kterého by se měl dopustit asi každý z nás (pokud má tedy o čem ze svého života rozjímat). Patrně skutečně rozhodující byla trucovitost režiséra Františka Vláčila, který trval na osobě Rudolfa Hrušínského. S ním je totiž doktor tak výraznou postavou, jakou si přesně žádá scénář a pro diváka se tak stává skutečně nezapomenutelný. (11.07.2012)

Moje další setkání s režisérem Vláčilem dopadlo tentokrát podstatně divácky přijatelněji asi i z titulu toho, že byť i tady se jedná o hutný psychologický drama, tak z mýho pohledu je to srozumitelný film a hlavně samozřejmě film který opět táhne aura génia Hrušínského. V mnoha komentářích se tu objevuje názor, že on nemusel nic hrát u něj stačilo jenom to, že se v tom filmu vyskytoval a už to ho povyšovalo o level dál. Platí to i v tomto případě, ale tady mi ani tak nepřekážel ten Vláčilův specifický styl vyprávění a hlavně musím říct, že na filmovou normalizační šeď let sedmdesátých tohle patří tohle k tomu nejlepšímu co v té době vzniklo. Třeba už jenom z titulu toho, že v celým filmu v žádným dialogu nezazní ani jednou jedinej soudruh a to je na tu dobu co říct. A jenom tak mimochodem je to jenom můj dojem nebo ve scéně kdy Hrušínský rozjímá na hřbitově a má tam ten rozhovor s hrobníkem v podání Lohniského který si v jednom dialogu posteskne, že už do země moc nepohřbívá, protože dneska se hodně spaluje, tak se jedná o nepokrytý odkaz na Spalovače mrtvol? No kdo ví každopádně tentokrát jsem byl spokojen film mi víceméně dal to co jsem od něj čekal a můžu mu tak bez problému udělit pohodových 75% (21.01.2024)