Hadí jed

Československý film měl v minulým století jednu obrovskou výhodu, měl neskutečně talentované herce a přesně toho využil i František Vláčil ve svým filmu Hadí jed. Většina příběhu se odehrává na jednom místě, ve čtyřech osobách, dvou maringotkách, v zimě a se spoustou sněhu. Je to málo, co ? Ale i tohle málo stačilo Vláčilovi k perfektní gradaci příběhu, uvěřitelnosti, že je hnusný počasí i když by na okna ťukaly sluneční paprsky a úplně to samý málo, stačilo i panu Vinklářovi k ukázce svého neuvěřitelného hereckého umění. Tak jako má pan Rudolf Hrušinský dár hrát svým pohledem, tak má pan Vinklář dar hrát svým hlasem, to je naprosto úžasný a obdivuhodný, co Josef Vinklář dokázal udělat s jedinou filmovou scénou pouhým tónem svýho hlasu. (13.02.2010)

Šustí to tak hlasitě, že ke mně žádné komorní drama nedoléhá. Na Vinklářův koncert se těšila, i na Heřmánka a ostatní, ale v tak tristních podmínkách to prostě vůbec nevyzní. Od plynutí děje odchlíplé tezovité dialogy, redundantní a doslovné, šémátka, kazí veškerý dojem, nedovolí nechat se vtáhnout, zaujmout. Škoda. *~ (21.01.2019)

Krušné období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let doléhalo na Vláčilův umělecký rukopis neobyčejně těžce a snad právě někde tady pramení režisérova osobní zkušenost s démonem alkoholu, s jehož pokušitelským sváděním zápasil vlastně až do konce života. Ne náhodou se pokusil o jakousi sebereflexi prostřednictvím tohoto filmu, mrazivé baladě o marném vzdorování sebe sama. Vztah mladičké dívky, seznamující se na prahu dospělosti se svým zapovězeným otcem a hledající skrze několik strávených dní v jeho přítomnosti nesnadnou cestu k jeho nitru, a notorického alkoholika, fatálně přehlížejícího cenu vlastního selhání, získává punc originality nejen použitím černobílého materiálu, ale především realisticky civilní formou, vyhýbající se jakékoli vyumělkovanosti. I zde si zasluhuje divákův obdiv famózní Vinklářova studie nevyléčitelného pijana, která v rámci jeho početné filmografie představuje nepochybně zásadní vrchol, na nějž mohl později navázat jen zřídka. Neméně skvěle si vede tehdy jedenadvacetiletá Ilona Svobodová, podporována zčásti floutkovsky přesným Heřmánkem. Hledání cesty ven z uzavřeného kruhu nebylo pro Vláčila jistě jednoduché, ale věnoval-li zbytek svých sil do služeb celuloidové magie, bylo to vlastně vyrovnané dvojí opojení. Vzdát se nedokázal ani jednoho. A to bychom měli ocenit. (14.11.2010)

Dnes neprávem polozapomenutý film Františka Vláčila reflektující to, co hodně trápilo i jeho samotného - démon alkoholu, proklínaný (Zolův) Zabiják. Tenhle snímek je ale v kontextu Vláčilovy filmografie dosti odlišný, a možná právě z důvodu oné palčivé niternosti. Pryč je typický vláčilovský rukopis, zmizela příznačná poetizace a epická rozkošatěnost, zbyl jen stroze vyprávěný bazální příběh a komorní atmosféra. A velmi, velmi depresivní ladění celého bezútěšného vyprávění... Plus u Vláčila samozřejmé mimořádné herecké výkony všech hlavních představitelů... Podobné filmy: Ikarův pád, Tažní ptáci, Dnes naposled, Zjasnělá noc, Hodina klavíru, Dobří holubi se vracejí (08.10.2008)

Vláčil, sám veľký umelec a alkoholik v jednom nakrútil film síce pekný, no čiernobiely. Úplne v duchu obdobných československých alkoholických filmov je v ňom ukázaný hrdina aj so svojou drogou. Prekliaty chľast mu mätie mozog aj zmysly. A hoci chce tak veľmi chce prestať a ukázať dcérke, že to dokáže, tak to nedokáže a trpí v mraze. Kľačí v snehu a tupo prepíja posledné zvyšky rozumu. Žije na periférii. Umelecké opisy alkoholikov opisujú ich závislosť ako šialeného démona devastujúceho všetko: rodinu, city, prácu, priateľstvá. Mnoho prípadov takých nepochybne je. No zároveň je tu veľká skupina pijanov - bojovníkov, čo napriek enormnému úsiliu produkovali pomerne kvalitné veci (Shane MacGowan - básnik, skladateľ, spevák, alkoholik a heroinista, režisér František Vláčil, slávny spisovateľ Raymond Chandler, politik Winston Churchill a iní). Ale nemusí ísť len o slávnych ožralcov. Pijanov, čo zvládajú prácu aj rodinu je tiež dosť. Len umelecké pojednania o nich to vždy ženú za hranu. Chýba uchopenie tejto témy jemnejšie, kde alkoholické deformácie nie sú postavené na čiernobielej línii, ale napríklad na viacerých odtieňoch sivej. (08.07.2014)