Réžia:
František VláčilKamera:
František UldrichHudba:
Luboš FišerHrajú:
Ilona Svobodová, Josef Vinklář, Karel Heřmánek, Ferdinand Krůta, Miriam Kantorková, Jan Hrušínský, Renáta Doleželová, Josef Žluťák Hrubý, Miluše Zoubková (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Ani dcera nedokáže přemluvit Josefa Vinkláře, aby se zbavil své alkoholové vášně. Komorní psychologické drama o mladičké dívce, která se rozhodne vyhledat svého otce, jehož jméno i adresu zná jen ze zasílaných alimentů. Po rozpačitém shledání záhy pochopí, že otec, pracující na geologickém průzkumu, je těžký alkoholik, reagující tak na svůj zbabraný život. Stroze vyprávěný, komorně pojatý a černobíle natočený příběh se odehrává uprostřed zasněžených pustin a spoléhá na vynikající, oduševnělé herecké výkony. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (81)
Alkohol, stejně jako hadí jed, může pomáhat i zabíjet... Smutek v očích pana Vinkláře je demolující, vnitřní bolest viditelná a přesto, že bych měla sto chutí mu sama sklenku nalít, nenalila bych.. Život mu totiž nabídl druhou šanci v podobě setkání s dcerou.. A ač se vůbec neznají, z dívky celkem přirozeně sálá mládí, energie, radost a hlavně touha – mít otce, být s ním, vytvořit po smrti matky alespoň částečnou rodinu.. Tomu já říkám důvod žít.. Je to obrovská příležitost k rekapitulaci dosavadního způsobu života a nejvyšší čas na změnu... Jedná se v podstatě o malý film (čtyři herci, jeden pes a zasněžená maringotka), ovšem pojímá vše podstatné pro lidské bytí.. Bravurní herectví dodává snímku věrohodnost a podmanivá hudba dokresluje pochmurnou atmosféru.. ()
Vláčil, sám veľký umelec a alkoholik v jednom nakrútil film síce pekný, no čiernobiely. Úplne v duchu obdobných československých alkoholických filmov je v ňom ukázaný hrdina aj so svojou drogou. Prekliaty chľast mu mätie mozog aj zmysly. A hoci chce tak veľmi chce prestať a ukázať dcérke, že to dokáže, tak to nedokáže a trpí v mraze. Kľačí v snehu a tupo prepíja posledné zvyšky rozumu. Žije na periférii. Umelecké opisy alkoholikov opisujú ich závislosť ako šialeného démona devastujúceho všetko: rodinu, city, prácu, priateľstvá. Mnoho prípadov takých nepochybne je. No zároveň je tu veľká skupina pijanov - bojovníkov, čo napriek enormnému úsiliu produkovali pomerne kvalitné veci (Shane MacGowan - básnik, skladateľ, spevák, alkoholik a heroinista, režisér František Vláčil, slávny spisovateľ Raymond Chandler, politik Winston Churchill a iní). Ale nemusí ísť len o slávnych ožralcov. Pijanov, čo zvládajú prácu aj rodinu je tiež dosť. Len umelecké pojednania o nich to vždy ženú za hranu. Chýba uchopenie tejto témy jemnejšie, kde alkoholické deformácie nie sú postavené na čiernobielej línii, ale napríklad na viacerých odtieňoch sivej. ()
Krušné období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let doléhalo na Vláčilův umělecký rukopis neobyčejně těžce a snad právě někde tady pramení režisérova osobní zkušenost s démonem alkoholu, s jehož pokušitelským sváděním zápasil vlastně až do konce života. Ne náhodou se pokusil o jakousi sebereflexi prostřednictvím tohoto filmu, mrazivé baladě o marném vzdorování sebe sama. Vztah mladičké dívky, seznamující se na prahu dospělosti se svým zapovězeným otcem a hledající skrze několik strávených dní v jeho přítomnosti nesnadnou cestu k jeho nitru, a notorického alkoholika, fatálně přehlížejícího cenu vlastního selhání, získává punc originality nejen použitím černobílého materiálu, ale především realisticky civilní formou, vyhýbající se jakékoli vyumělkovanosti. I zde si zasluhuje divákův obdiv famózní Vinklářova studie nevyléčitelného pijana, která v rámci jeho početné filmografie představuje nepochybně zásadní vrchol, na nějž mohl později navázat jen zřídka. Neméně skvěle si vede tehdy jedenadvacetiletá Ilona Svobodová, podporována zčásti floutkovsky přesným Heřmánkem. Hledání cesty ven z uzavřeného kruhu nebylo pro Vláčila jistě jednoduché, ale věnoval-li zbytek svých sil do služeb celuloidové magie, bylo to vlastně vyrovnané dvojí opojení. Vzdát se nedokázal ani jednoho. A to bychom měli ocenit. ()
Československý film měl v minulým století jednu obrovskou výhodu, měl neskutečně talentované herce a přesně toho využil i František Vláčil ve svým filmu Hadí jed. Většina příběhu se odehrává na jednom místě, ve čtyřech osobách, dvou maringotkách, v zimě a se spoustou sněhu. Je to málo, co ? Ale i tohle málo stačilo Vláčilovi k perfektní gradaci příběhu, uvěřitelnosti, že je hnusný počasí i když by na okna ťukaly sluneční paprsky a úplně to samý málo, stačilo i panu Vinklářovi k ukázce svého neuvěřitelného hereckého umění. Tak jako má pan Rudolf Hrušinský dár hrát svým pohledem, tak má pan Vinklář dar hrát svým hlasem, to je naprosto úžasný a obdivuhodný, co Josef Vinklář dokázal udělat s jedinou filmovou scénou pouhým tónem svýho hlasu. ()
Nesmírně komorní a tichý film, působivě nasnímaný černobílou kamerou a ozdobený na svou dobu zcela mimořádnými hereckými výkony. Minimalistický skvost. Dosti rušivě sice působil postsynchron Ilony Svobodové a je škoda, že si Vláčil tuhle věc neohlídal, ale jinak nelze Hadímu Jedu mnoho vytknout. Pokud jde o příběh samotný, je znát, že Vláčil žel až moc dobře věděl o čem točí. Zároveň muselo být pro něj i pro štáb, zvláštní, možná očistné a terapeutické a možná naopak nesmírně hořké a bolavé, točit právě tuhle látku... Celkový dojem: 85% Zajímavé komentáře: Enšpígl, triatlet, Marthos, swed, zette, fuckme, pOne ()
Galéria (14)
Fotka © Filmové studio Barrandov / Miroslav Jirsa
Zaujímavosti (8)
- Vrtař Péťa (Karel Heřmánek) fotí fotoaparátem značky Praktica PLC 2, vyráběným v letech 1975 až 1978 východoněmeckou firmou Pentacon. (sator)
- Fotografie ve filmu nafotil výtvarník a fotograf Miroslav Jirsa (*18. 5. 1945). (sator)
- Sám režisér František Vláčil si prošel těžkým alkoholizmem, dokonce se i léčil. To mu bylo částečně inspirací a motivací k natočení filmu o alkoholu. (Panfilmex)
Reklama