Údolí včel

Z mého pohledu působivější a snad také vydařenější snímek než Marketa Lazarová - dost možná i proto, že Údolí včel mi nedalo takovou práci pochopit, jeho scénář není nijak "zašifrovaný" (monology a dialogy z pera Vladimíra Körnera se nezapřou) a jednání postav je dobře čitelné. Naprosto úžasný je Petr Čepek, Jan Kačer doslova démonický... Nejvíce mi však k srdci stejně přirostl Josef Somr v malé, ale důležité roli. Hudba Zdeňka Lišky je jako vždy nádherná, Vláčilovu režii nemá smysl vynášet do nebes, neboť tam už dávno je. Stoprocentní film. (29.11.2011)

Specifická záliba režiséra Františka Vláčila v historických příbězích dostoupila svého třetího vrcholu v roce 1967 adaptací původního Körnerova námětu. Před námi se otevírá tragický příběh přátelství a fanatické závisloti dvou řádových rytířů, které rozdělí touha po svobodě. Zatímco citlivý Ondřej nachází uspokojení v návratu do rodného sídla na Vlkově i v pozdějším vztahu se svou nevlastní matkou, chladný a strohý Armin se nedokáže zbavit myšlenky na návrat bez bývalého přítele. Neodvratný děsivý závěr na sebe nenechá dlouho čekat. Vláčil zde opět dosáhl maximálního výsledku ve prospěch konečného divákova pocitu. Tísnivá atmosféra přísných řádových pravidel, rozháraná existence i touha po svobodě a šťastném životě titulního hrdiny společně s přesnou kamerou Františka Uldricha a snad nejpůsobivější hudbou Zdeňka Lišky vytvářejí dílo světových rozměrů. Základem je ovšem herecká virtualita tří osobností. Dokonalá paralela mezi Janem Kačerem a Petrem Čepkem nemohla najít lepších představitelů, a to navzdory původní Vláčilově skepsi k Čepkovi ("Co je to za šerednýho Avara! Já tam chtěl Slovana!"). Domnívám se, že vpravdě životní výkon zde podala Věra Galatíková, jejíž postava i přes zdánlivě malý výrazový prostor dává tušit gigantickou sílu osobnosti. Tento film je pak v podstatě jen završením umělecké geniality Františka Vláčila, pro něhož znamenalo Údolí včel poslední setkání s historickou látkou. Jeho výjimečný talent totiž nenašel pochopení u komunistických kádrů, kteří jej – stejně jako řadu dalších – násilně umlčeli. Vláčil se pak po zbytek života potácel v tvůrčí bezradnosti. Navzdory těmto skutečnostem představuje Údolí včel dodnes hrubě nedoceněné dílo, které se neprávem ocitá ve stínu slavnější Markety Lazarové. (29.12.2008)

Představoval jsem si to jinak, že to bude podobné Kladivu na čarodějnice, navíc můj oblíbenec Petr Čepek, no nebudu to okecávat, zklamalo mě to. Teď se do toho asi trochu zamotám, ale co, stejně svoje komentáře čtu jen já sám! Údolí včel bylo přesně takové, jaké jsem si představoval Kladivo na čarodějnice než jsem ho viděl, totiž předpokládal jsem nějakou filozofickou, meditativní, pomalou, zdlouhavou a syrovou podívanou, která pro mě bude procházkou nudným sadem. Kladivo mě však nadchlo a zařadilo se mezi absolutně nejlepší české filmy co jsem viděl. Tento zážitek mě také jaksepatří navnadil na podobně laděné české snímky té doby, především legendami a chvalozpěvy opředenou Markétu Lazarovou a její „dítě“ Údolí včel. Markéte mi stále uniká, nutno podotknout, že po zhlédnutí Včel už mě tak neláká, bylo to totiž přesně taková, jaké jsem si představoval Kladivo! Ne že by šlo o špatný film, je to skvělý snímek, ale já se prostě dost nudil! (19.11.2008)

Na počest pana Kačera, velikého režiséra, herce, ale i skvělého člověka a morální ikony jsem dostal chuť po letech zase na tohle dílo. Ó jak moc mi to připomíná Bergmanovu Sedmou pečeť, nebo Pramen panny. Celý film je dokonalost sama. Dnes jsem si ale poprvé všilm jediné chybky, které jsem si dříve nevšiml a tou byl figurálně vyřezávaný včelín. Umění středověku se to lidové ztvárnění postav dost vymykalo. Jinak ale nemám výhrad. Čepek, Galatíkoví, Kačer... To byl koncert o kameře, hudbě a režii nemluvě. Dávám za 5 loveckých psů. * * * * * (28.05.2024)

Neskorá upútavka na Marketu Lazarovú. Vláčilovo tragické poetično a emocionálna membrána umenia symbolizmu dosadzujú rozorvaného hrdinu do kulís surového sveta, ktorý vedie križiacku výpravu sám proti sebe. Sloboda je vykorenením a prevrátením dubu života, vnútorná očista musí byť vykúpená krvou. Nádherné čiernobiele obrazové kompozície, ktoré hrajú všetkými odtieňmi mäkkého svetla, ukážková dramatická výstavba, Petr Čepek, Jan Kačer a Liškova hudba, plus opäť sugestívne rozvrhnuté použitie postsynchrónov. Vzácny, no bolestivý dar, za ktorý sa platí vlastným potom. Vidieť to, podobne ako Lazarovú, na veľkom plátne, nepochybujem, že by som siahol po ešte vyššom hodnotení. 85% (21.12.2014)