Vstup zakázán

,,Dál už nesmíš, tudy chodí diverzanti! '' ---- Když jsem byl malý, často jsem poslouchal ve škole nebo z různých debilních televizních pořadů neuvědomujíc si tehdá, že jde o propagandu, jak náš klidný spánek střeží stateční pohraničníci. Nijak jsem tehdá neřešil před kým, ale fakt, že někde na čáře ve dne i v noci hlídají naši zem mladí kucí v jehičnatejch maskáčích se sapíkama, dalekohledem na krku a vostrejma vlčákama po boku mne tak nějak vnitřně naplňoval jakýmsi klidem. Jenže jak šel čas, stárl jsem a vzdělával se. Občas i někde něco zaslechl a najednou se obraz těch hodných chlapíků začal pomalu ale jistě měnit v brutální nástroj totalitní komunistické moci, která nejednou poštváním psů, střelbou, minovými poli či proudem nabitými dráty bránila naprosto normálním neozbrojeným lidem opustit ten komunistický ráj. A přiznávám, že dnes je to v mých očích stejná banda jako byly LM, nebo pořádkové síly VB. Střežení železné opony jim nikdo neopáře, ani ty mrtvé, zmrzačené či pozatýkané. A že plnili rozkaz? Ono šlo také střelit dávku krapet jinam. Jenže to by nebyly ze odměnu Primky a opušťák. Ano, takovou cenu měl pro někoho lidský život. Hodinky a dva dny volna. Vím, že jsou celé spolky pohraničníků, kteří se dnes scházejí a s dojetím se zajíkají jak tenkrát střežili tu naší socialistickou hranici... Nemám pro to ani kouska pochopení. Proto na tendenční filmy o chrabrých hraničářích a to ještě z padesátých let hledím rovnou s mírným despektem. První z povídek je z filmařského hlediska opravdu velice povedená. Prostě Vláčil už tenkrát...  Nádherná kamera, až westernová hudba na kytaru, dobré herecké výkony. Myslím si, že chudáka Kutila fakt v té vánici nechali krapet omrznout aby vypadal, že má dost a on toho dost evidentěně měl :-). Jinak příběh sám o jakémsi diverzantovi jdousím sněhem..... Eh... Druhá povídka je o tom jak to mají ženy hraničářů těžké. Chlapi pořád ve službě, pořád mimořádky na čáře a ony sami doma s dětmi. Koho by takové žití bavilo? Jenže pro chlapa ,,je těžké svlíct tu zelenou uniformu'' a jít dělat jinam. Nakonec i Jiřinka Švorcová pochopí a přestane doma dělat svému muži kvůli jeho službě rodeo.  --- Vezmeme-li obě povídky z čistě uměleckého hlediska, tak první celkem známá stojí určitě za vidění i přes ideové zabarvení. Ta druhá je o ničem. Dojímat se tu jako někteří nehodlám. Dávám tedy za dva výstřely ze světlice. * * (03.07.2022)

Tak prvá povídka je snad všem známa, o tom, kterak dvojka odvážných hraničářů vypátrala stopu a nakonec zlikvidovala nebezpečného diverzanta. Asi tisíckráte zfilmováno. Druhá je nudné povídání o starostech paní hraničářové a jejího nezbedného synka, když taťka zrovna dohání v hlubokých lesích hor diverzantíky... (24.07.2012)

Vláčilova povídka je fantastická - bílé peklo v mnoha krásných záběrech. (Hodně) vzdáleně mi to připomnělo Corbucciho velké ticho - zasazením do sněhu a westernovým nádechem. Druhá povídka je pak příliš doslovná, lehce poplatná - ale i tady je vidět určitý nádech poetiky - tentorkát dětského pohledu na přírodu. (07.02.2022)

Obě povídky se liší nejen zvoleným příběhem, ale vlastně nemají ani moc společného. Vyjma toho, že jsou pouze ze života našich pohraničníků. U první povídky se nezapře básnický Vlačilův styl. Žel, logika tu dostává pěkně na frak. Druhá povídka se liší jakousi jinou náladou, kde je výslednicí usoužená maminka a malý chlapec na útěku. Co říci celkem? I když mají příběhy rozdílnou úroveň, není to úplně špatný film. (04.03.2016)

První "zimní“ povídka je velmi povedená - nepostrádá napětí, disponuje skvělou hudbou a navíc již zde Vláčil ukázal svůj cit pro poetiku a vytváření obrazů. Zato druhá „letní“ povídka příliš neoslňuje ani obsahově, ani umělecky. Shrnutí: Vláčilova povídka Pronásledování ****, Vošmikova povídka Bloudění **. (29.07.2014)