Ako sa budia princezné

Vorlíček se po dvouch letech tvůrčí krize vrátil k tomu, co mu jde nejlépe. Ke vtipné pohádce, ve které nejvíce potěší Mistr Menšík v roli bujarého sluhy. Souboj prince v podání Krause a medvěda-Menšíka je vážne nezapomenutelný. A přestože moc nemusím nepříliš dobrého herce Jana Hrušínského, v téhle pohádce mi přijde naprosto v pohodě. (20.09.2003)

Režisér Václav Vorlíček natočil v roku 1977 takú bežnú československú rozprávku. Dvaja bratia, princovia, súperia o lásku princeznej zo susedného kráľovstva. Starší z nich ju prišiel požiadať o ruku, ale ona sa zaľúbi do toho mladšieho, skromnejšieho a milšieho. Ako hovorím obyčajná rozprávka. Výnimočná je jedine tým, že do úloh princov pán Vorlíček obsadil dvoch silne nesympatických nýmadov. Jan Hrušinský a Jan Kraus sú otrasní herci. Všetko to kazia, nedá sa na nich pozerať. ** (16.04.2017)

Krásná pohádka o šípkové Růžence. Určitě by každý chtěl být princem a jít vzbudit šípkovou Růženku. Tato pohádka má kouzelnou pohádkovou atmosféru a dokáže člověka přinutit přemýšlet o tom, jestli přeci jen nějaký pohádkový svět existuje. Doufám, že některá z našich televizí se probudí a zreprízuje tuto pohádku, místo těch USA nesmyslů včetně Pokémonů atd. (05.07.2008)

Sympatická vtipná adaptace z "české školy", které ale něco chybí k dokonalosti. V komičnosti staršího prince a Matěje se trochu moc tlačí na pilu (nikoli vinou Krause a Menšíka, ti jsou dobří), což vyvažuje neobvyklý, mně velmi sympatický zádumčivý princ Jana Hrušínského. Pokud jde o zásahy do předlohy, mohlo by se zdát, že tou hlavní je škrtnutí sta let a jejich nahrazení motivem lásky, která dá našemu princi odvahu k vysvobození své milé. Mnohem zásadnější je však nahrazení uražené sudičky závistivou příbuznou, což vyznívá nesmírně trapně. Pohádka tím ztrácí něco podstatného, komplikovaného a padá o několik pater níž k primitivnímu "dobrý vládce, dobrý lid a jeden zlý škůdce", což je mimochodem heslo onoho roku (Anticharta). Namísto osudové kletby nastupují intriky frustrované švagrové. Když už jsem vzpomněl antichartu (falzifikát sudičky vystupuje dokonce i v závěru jako zištná uchvatitelka), nedá mi to, abych nesrovnal s dederónskou adaptací Šípkové Růženky (která v zásadě kopíruje originál, je neápaditá, sterilní a nevtipná, jen s krásnou písničkou přadlen v úvodu), v níž je naopak uražená sudička vznešenou, spravedlivou trestající vílou a král nesympatickým nafoukaným feudálem, který pak svými protiopatřeními bezohledně bídačí už tak "vykořisťovaný pracující lid". Dokonce i scéna urážky je vykonstruována tak, aby sudička z toho pro diváka vyšla co nejvíce se ctí. Takže soudruzi z NDR jdou na to z opačné strany. Tam je ale ta "výpověď" očividně záměrná, kdežto shoda české "na pohodu" verze s antichartou je nejspíš dána "jen" zoufale totožným myšlením. Klasická česká obsese v pranýřování "závisti" (a jedním dechem "ziskuchtivosti", což je roztomilé). Prostě sudička vyslovující zlou kletbu musí mít něco za lubem, jinak to český mozek nepobírá. Očividně ale i dederóni s tím měli problém. (09.07.2011)

Taková ta stará poctivá pohádka, kde sice je šlechta zesměšňována, nikoliv však nezbytně učelově v rámci a duchu budovatelské (v tomto případě normalizační) nálady. V této pohádce jde o něco jiného, než o obvyklou prapagaci, jakou známe ze starších děl. Proto je mi i tato pohádka bližší košile. A to i skvěle zvoleným výběrem tehdejších herců s Vladimírem Menšíkem v čele. Jan Kraus byl též excelentní kripl. (20.12.2011)