Mach, Šebestová a čarovné slúchadlo

Jednou, zrovna když se Mach a Šebestová vraceli ze školy, povídá Šebestová, ty, Machu, nezdá se ti divný, že jsme ve škole už zase brali člověka neandrtálského, to už tu přece bylo, načež se Mach zamyslí a řekne, no jo, Kropáček má angínu, ve školní jídelně jsme měli mamuta s koprovou omáčkou a zítra jede celá třída i s paní učitelkou na výlet k rybníku Krajáči, to už jsme všechno jednou zažili, ale Šebestová se ťukne do čela, od čeho máme sluchátko, vytáhne sluchátko z kapsy a řekne, prosímvás, my bysme chtěli zažít něco novýho, šlo by to zařídit, a ze sluchátka se ozvalo, ale prosím, beze všeho a Mach a Šebestová se ocitají někde, kde to vůbec neznají, není to ani doba ledová, ani planeta Ťap Ťap, dokonce ani Kropáčkův krk, je to nějaký byt, kde je spousta knih a cigaretového dýmu, za kterým skoro není vidět starého pána, jak sedí za stolem a datluje do stroje. Člověče, Šebestová, kde to jsme, povídá Mach a jak to řekne, pán vstane, představuje se jako pan Macourek a říká, to jsem rád, že to vyšlo, už jsem si nevěděl rady, tak abyste věděli, teď jste ve skutečném světě a budete točit film, načež se zmocní sluchátka a řekne, prosímvás, můžeme se přesunout na plac, a ze sluchátka se ozve, proísm, jak si přejete. Šebestová se raduje, Machu, to bude senzace, budeme hrát v opravdickým filmu opravdickýho režiséra, a skutečně, než bys řekl mamut, už jsou všichni ve studiu plném kamer a světel, Mach a Šebestová čtou scénář, který je velmi vtipný, obsahuje třeba únos ministra školství nebo proměnu Petra Nárožného v předložku k posteli, Šebestová se ptá, a kdo je to ten pan Nárožný, režisér Vorlíček ukáže na plešatého pána s knírkem a jak se představují, Mach vydechne, člověče, Šebestová, ten chlap mluví úplně jako my, to si nemůžeme nechat pro sebe, vytáhne sluchátko, cosi do něj řekne a v tu ránu je ve studiu celá třída i s paní učitelkou, všichni se tomu diví hlasem Petra Nárožného a Šebestová říká, tohle je lepší než výlet k rybníku Krajáči. Jenže všichni zapomněli na Horáčka, toho darebáka, co nesnese, že není chvíli středem pozornosti, ukradne Machovi sluchátko a řekne, pošlete Macha a Šebestovou někam hodně daleko, třeba do Číny, Mach s Šebestovou jsou najednou ti tam, paní učitelka spráskne ruce a volá, Horáčku, Horáčku, co z tebe jen vyroste, jenže to volá úplně zbytečně, protože tentam je i Horáček se sluchátkem a klade nálož pod nejbližší školu, studiem vládne zmatek, všichni říkají, takhle ten film přece nedotočíme, Mach s Šebestovou jsou v Číně, krindy pindy, co budeme dělat, ale Vorlíček se ťukne do čela, od čeho máme Macourka, ten to přece nějak zařídí. A tak Macourek poslušně usedá ke stroji a píše, píše až se z něj kouří, co píše, to se děje, vymýšlí velmi komplikovanou fabuli, kvůli níž se postavy občas chovají nelogicky a kvůli které bohužel vypadne celý ten únos ministra školství a fůra dalších vtipných věcí, ale to se nedá nic dělat, skutečný svět je skutečný svět, ten nezná slitování, zvlášť ne ten filmový. Vorlíček se štábem se stěhují z místa na místo, aby to všechno zachytili, a když je na světě i poslední obraz, Mach a Šebestová jsou zpátky a sluchátko je ve správných rukou, řekne Macourek zklamaně, takhl jsem si ten film původně nepředstavoval, mělo to být všechno jinak, Šebestové je ho líto a než ji stačí někdo zarazit, zašeptá něco do sluchátka a celá třída is Macourkem je v kresleném filmu, kde je to lepší než ve skutečném světě, kde můžete mít mamuta s koprovou omáčkou, vzít kýbl a rejžák a bacit pár bacilů nebo si od paní Kadrnožkové půjčit psa Jonatána, ve světě, kde nikdy nikdo nezestárne, který se nemění podle pokynů čínských koproducentů, který si Macourek sám vymyslel a který je pro něj ideálním exilem, když už mu skutečný svět přestal rozumět. 60% (29.03.2006) (menej) (viac)