Tri oriešky pre Popolušku

Mi Nü-Chai mě přiměla konečně se jednou vyjádřit i k Popelce, ačli je vůbec možné napsat k tomuto filmu komentář po Verbalovi. Z mého hlediska je nutno postavit tento film vedle Jak se budí princezny (to je ta o Šípkové Růžence), s nímž má společný sympatický první dojem, strojenou vtipnost (taky toho Menšíka), ale hlavně perverzi klasického námětu. Liší se v těchto ohledech jednak nepřebitným trumfem v podobě Libušky Šafránkové, jednak tím, že perverze není zde sice tak ohavná, ale zato postihuje samotný smysl příběhu, byť ho zdánlivě ozdravuje. Základním kamenem úrazu je právě Šafránková a charakter, který zde zosobňuje. Náležitá Popelka je utištěná, v koutku sedající chudinka, která zásahem dobré víly uloví nejexkluzivnějšího ženicha: nezdravě melancholická story s odpudivým koncem, příběh pro ukřivděné, definující je jako barbinae larvatae, střevíček, kočár, myší lokajové. Šafránkové Popelka je zcela jiná: hrdá, vnitřně nespoutaná, vzdorovitá dědička krve (patrně některého zchudlého šlechtického rodu), zdravě povětrná, s klučičími zájmy; téma „ženich“ je to poslední, co bychom v mysli tohoto rozkošného dítěte očekávali. A hle: ona chce na ples, cože? Sotva se objeví princ, nota bene nejrozjívenější floutek v celé zemi, nota bene Trávníček, je celá hin a jde po něm. Co si o tom myslet? Je to snad „o dospívání“? Pak ale o dospívání dcer, jejichž života smyslem je pokračovat v kynutí svých matek. Nebo nějaký psychický komplex? Máme snad pátrat v raném dětství? Víme, že je dcerou otce, který ji vychoval jako syna, načež ji asi vydědil ve prospěch megery, která, jak z jednoho dialogu vyplývá, nepřidala k rodinnému jmění nic. Evidentně muselo být něco v nepořádku, svou roli sehrála zřejmě i absence matky. (Také je na místě připomenout, že původní pohádka představuje Popelku jako špindíru u kamen, což tvůrci filmu vtělili delikatissime do některých symbolických scén a zvláště do trapné hádanky o kominíkovi.) Ale protože to vše jsou jen dohady, musíme hledat motiv. A ten je nasnadě: Popelka musí mířit vysoko. Sňatek s princem je její jedinou nadějí, nehledě k tomu, že s sebou nese budoucí titul královny. Její rafinovaný lov na hloupého prince je nepochybně veden chladnou rozvahou. Ale nikoli počtářsky: Popelka nechce než to, co čeledínovi cvrnkne do nosu, což ji činí způsobilou k vítězství. Ostatně, královská povaha toho nezvedeného floutka (který se NECHCE ženit) se přece jen projevila tím, jak ukončil lov na dravého ptáka. Popelka vlastně působí jako element, jímž princ teprve přichází sám k sobě. Dobrá, to všechno by bylo moc hezké. Ale přichází výsměch nebes či spíše pekel: Popelka je při jízdě na zámek a opět v samotném závěru definována jako skutečná Popelka. Všechno, co jsme viděli, byla lež. Mýtu nelze uniknout, pravá substance celého příběhu šklebí se odporným gottliche „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, skrýš svou a zázemí. Vždyť ještě léčky málo znáš, málo, zdá se mi. Hej břízo bílá skloň se níž, dej ptáčku náruč svou a skrýš, já pak můžu jít a v duši klid můžu zas mít.“ Takže hovno hovno. Česká politická zkušenost posledního čtvrtstoletí, neobnášející nic jiného než tutéž frustraci posledního žvástu pologramotných narcistních pacientů, napovídá, že spojení prince s Popelkou přinese zemi jen neštěstí. K psychologii Popelky dále viz fleker. (07.04.2013) (menej) (viac)